a polomrtvou kosodřevinou. V první chvíli mě napadlo, jestli odtamtud někdo skáče s rogalem, paraglidem nebo jetpackem. K podobným sportům bych nikdy nesebral odvahu, teď ovšem i pouhá jejich představa znamenala záblesk vzpomínek na domov a zasahovala mě tak, jako bych na Zemi býval přinejmenším mistrem Evropy. Jednou jsem se zadíval dost pozorně, abych postřehl, že na vrcholu srázu jsou umělé objekty, které skutečně připomínají stožáry, podpěry a odraziště - a hned mě napadlo, že i na Nergasu existuje cosi jako láska k létání, i když jsem žádného letce zatím nespatřil. Pokud jsem si něčím dnes byl naprosto jistý, pak tím, že když se mi chlapi v pokoji poprvé zmínili o lumících, nedíval jsem se předtím ani potom z oken na bílou skálu. Jinak by mi to prostě muselo dojít už dávno. Ano, dřevěné stavby nahoře opravdu byly odraziště. A já už se na ně nedíval zdálky skrze špinavé sklo a opar mraků, teď jsem seděl na tribuně jen pár desítek kroků od nich, společně se zástupy dalších mužů a žen z Dugleraku i blízkého okolí, a kromě tribun tu byly i další budovy, které jsem zdola nikdy spatřit nemohl. Byly tu stánky s občerstvením a suvenýry, bylo tu stanoviště pro oddíl trubačů i parkoviště pro vozidla, zkrátka všechno, co jsme mohli před několika dny vidět na regamasperských mužských zápasech. Nakonec, i tohle byly zápasy, svým způsobem.
98
Zápasy bez vítězů. Zápasy, kde vyhrávali jen ti, kdo se jich aspoň pro dnešek nemuseli účastnit. My tentokrát docela jistě vítězi nebudeme. Ani já, ani Jura nebo Mark, ani žádný z domorodých mužů, kteří s námi seděli ve spodní řadě hlediště, u samotné dráhy. Oni se tak ovšem mohli už teď aspoň cítit, mohli jásat blahem, jak jásali vždycky nad každou hloupostí, kterou si od nich milovaná paní vyžádala. Anebo se možná právě dozvěděli, že je nemiluje a už nikdy milovat nebude, a další existence pro ně ztratila smysl. Buď jak buď, stáli tváří v tvář svému osudu když ne s radostí, pak přinejmenším s klidem a usmíření. My možná budeme taky, ne že ne. Až přijde čas. Až se k životu proberou Rowangovy přístroje. Ty ovšem v tuhle chvíli ještě spaly jako Šípkové Růženky. Snad že tentokrát jich bude zapotřebí víc než kdy dřív, že je čeká zátěž ještě vyšší než při našem očekávaném pokusu o útěk, Lumna je nechala vypnout až do chvíle, než přijdeme na řadu. Koneckonců, ať je naše situace jakkoli zoufalá, teď už se žádných nepřístojností bát nemusela. Nikde poblíž není místo, kam bychom mohli včas uprchnout, tady ne - a pak, je tu Greg. Seděl hned ve druhé řadě za námi, visel na nás zamračeným pohledem a my dobře věděli, že tentokrát už nic nepředstírá. Že když se dnes o něco pokusíme, nebudeme ho mít na své straně, nepůjde po nás už jen naoko. Jeho neuromodifikátor nejspíš zůstal zapnutý, anebo možná taky ne, sám přece říkal, 99
že do Lumniných služeb rád vstoupí i dobrovolně. A my, proč by mu mělo záležet na nás? Místa pro jeho kamarády z vojenské fakulty dnes uvolníme tak jako tak… Byli jsme na konci cesty. Ale udělat cokoli, co by se nelíbilo Gregovi, by znamenalo jen jediné: zařídit si ten konec mnohem bolestnější a nechutnější. Trhl jsem sebou, když na trubačském postu zazněly první fanfáry - jednoduché, halasné, agresivní, tak, jak to nergasští muži a dost možná vlastně muži kdekoli v galaxii mají rádi protože koneckonců i tahle podívaná se pořádala v první řadě právě pro ně. Příslušnice něžného pohlaví - dá-li se jim tak na téhle planetě vůbec říkat - by jistě nalezly spoustu rychlejších, pohodlnějších a méně náročných způsobů, jak se zbavit živé síly, která přestala být k užitku. Na začátku několik desítek metrů dlouhé dlážděné cesty se shromáždil asi půltucet mužských postaviček. Dnes už na sobě neměly obleky v barvách svých dam, právě naopak - dámy je oblékly do těch nejnuznějších hadrů, jaké doma nalezly. Snad na důkaz pohany a zatracení, jak aspoň věřili jejich šťastnější soukmenovci, ve skutečnosti ovšem daleko spíš proto, aby spolu s nimi nepřišly o dobré a ne zrovna levné textilie, které jistě půjdou využít znovu. Vyhublí, nevyspalí chlapíci se rozpačitě rozhlíželi kolem, nejspíš doufali, že jim dámy na poslední chvíli udělí milost a vezmou je zpátky pod své střechy a do svých náručí - naděje stejně marná, jak marné bylo doufat, že tihle trubci přemůžou Pouto a dostanou rozum. 100 Ukázka elektronické knihy