a polomrtvou kosodřevinou. V první chvíli mě napadlo, jestli odtamtud někdo skáče s rogalem, paraglidem nebo jetpackem. K podobným sportům bych nikdy nesebral odvahu, teď ovšem i pouhá jejich představa znamenala záblesk vzpomínek na domov a zasahovala mě tak, jako bych na Zemi býval přinejmenším mistrem Evropy. Jednou jsem se zadíval dost pozorně, abych postřehl, že na vrcholu srázu jsou umělé objekty, které skutečně připomínají stožáry, podpěry a odraziště - a hned mě napadlo, že i na Nergasu existuje cosi jako láska k létání, i když jsem žádného letce zatím nespatřil. Pokud jsem si něčím dnes byl naprosto jistý, pak tím, že když se mi chlapi v pokoji poprvé zmínili o lumících, nedíval jsem se předtím ani potom z oken na bílou skálu. Jinak by mi to prostě muselo dojít už dávno. Ano, dřevěné stavby nahoře opravdu byly odraziště. A já už se na ně nedíval zdálky skrze špinavé sklo a opar mraků, teď jsem seděl na tribuně jen pár desítek kroků od nich, společně se zástupy dalších mužů a žen z Dugleraku i blízkého okolí, a kromě tribun tu byly i další budovy, které jsem zdola nikdy spatřit nemohl. Byly tu stánky s občerstvením a suvenýry, bylo tu stanoviště pro oddíl trubačů i parkoviště pro vozidla, zkrátka všechno, co jsme mohli před několika dny vidět na regamasperských mužských zápasech. Nakonec, i tohle byly zápasy, svým způsobem.
98