M oře galér dvou set metrů. Vesměs však byla účinnost a přesnost děl všech ráží mnohem nižší, a to i přes skutečnost, že v křesťanském světě modernější kovové kule vytlačily do roku 1550 kamennou munici. Přestože jejím záporem byla vyšší spotřeba střelného prachu a váha děl, Osmané se jí nadále drželi. Způsobovala totiž zasaženým lodím větší škody. Většina děl už byla bronzových, ale nechyběly stále ani železné hlavně. Žádná speciální děla pro galéry se neodlévala. Například španělské galéry z neapolského arsenálu si běžně půjčovaly děla z pevností. Galéra vezla průměrně kolem dvou set kusů kulí do těžkých děl a další munici do bočních a záďových kanonů. Na osmanských lodích bývalo děl méně, a navíc vesměs menší ráže. Na přídích jejich galér stávaly nejvýše tři kanony. Zvláštností však nebylo ani pouhé jedno dělo, pokud se jednalo o velký šedesátiliberní kus. Absolutní převahu co do počtu však měla osvědčená kombinace třicetiliberní hlavní dělo a dva boční desetiliberní až patnáctiliberní kanony. Z děl nižší ráže bylo u Osmanů nejvíce rozšířeno dvanáctiliberní sacro, tříliberní falconetto a šestiliberní falcone. Vedle řadových a velitelských galér se v obou soupeřících táborech používala také menší plavidla zvaná galeoty, fusty a brigantiny. Oproti větším lodím měly pouze jeden stožár. Galeota, která bývala velice rozšířená zvláště mezi berberskými piráty, dosahovala při šířce tři metry až sedmadvacet metrů délky. Na každém boku mívala mezi šestnácti až dvaceti vesly obsluhovanými každé dvojicí veslařů v systému alla scaloccio. Veslařů bylo osmašedesát až osmdesát, vojáků nejvýše šedesát. Na fustě, měřící kolem jednadvaceti metrů s dvanácti až patnácti řadami lavic, bývalo přibližně šedesát veslařů a mezi třiceti až čtyřiceti vojáky. Stejně jako galeota byla fusta vyzbrojena jedním těžším dělem na přídi a několika otočnými kanony malé ráže na bocích. Zato asi šestnáct metrů dlouhá a dva metry široká brigantina s osmi až jedenácti lavicemi si musela vystačit
97
Ta zatracená skála pouze s několika malými otočnými děly. Její posádku tvořilo deset námořníků, kolem dvaceti vojáků a třiceti veslařů. Životní podmínky na galérách byly těžké pro všechny. O to otřesnější byly pro veslaře, a zvláště ty, co se na lodích ocitli nedobrovolně. Galejníci seděli ve dne v noci s železy na nohou na přibližně třicet centimetrů širokých dřevěných trámech, sloužících jako lavice a vzdálených od sebe asi sto dvacet centimetrů. Každý měl pro sebe na šířku kolem sedmdesáti centimetrů. Na některých galérách byla místa k sezení obalena kůžemi. Jejich oblečením byly jednoduché kalhoty. Aby si jich lidé všimli v případě útěku, měli vyholené hlavy. Osmané se odlišovali malým pramenem vlasů na temeni. Všichni navíc nosili na pravém kotníku kovový kruh jako znak svého postavení. Dozorci – pohybující se na lávce, corsii – je popoháněli nebo trestali lany napuštěnými smůlou, popřípadě vysušenými oslími penisy. Tempo udával hlavní dozorce pískáním na píšťalu nebo pomocí signálů. Veslaři vstali a zvedli veslo, zapřeli se jednou nebo oběma nohama o trámek na podlaze, spustili veslo do vody a táhli ho k sobě, až dosedli na lavici, a znovu. Průměrně to bývalo osm záběrů za minutu. Arrancata, veslování maximální rychlostí se rovnalo osmnácti až dvaceti záběrům za minutu. Hygiena na palubách byla přímo děsivá. Galéry zapáchaly na dálku. Podle některých svědectví byly cítit po větru prý až na tři kilometry. Veslaři se totiž vyměšovali přímo pod sebe. Fekálie se splachovaly při zastávkách společně s hejny potkanů. Čas od času posádka vyvedla galejníky na pevninu a loď na mělčině potopila, aby ji otroci řádně vyčistili. Ideální věk veslařů se pohyboval mezi sedmnácti až pětadvaceti lety, „zvláště nebyli‑li to negři“. Černoši u vesel údajně dlouho nevydrželi a brzy umírali, prý steskem po domově. Nevyplácelo se je proto nakupovat. Stoupající potřeba i spotřeba veslařů vedla k tomu, že se ve všech zemích na březích Středozemního moře objevil nový trest za těžké
98
M oře galér delikty – galeje. Vražda, loupež, podvod, znásilnění, falšování peněz, rouhačství, ale i potulka a na osmanské straně také konzumace alkoholu na veřejnosti, to všechno bylo trestáno veslem v ruce a řetězy na nohou a rukou, a to na dobu mnoha let. Například za herezi bylo doživotí. Byli to ale právě johanité, kdo vnesl do Středozemí závan nových časů. Jmenovitě jejich už zmíněná karaka (baracca) Sant‘Anna znamenala něco převratného. Tato obrovská loď, jejíž posádku tvořilo tři sta námořníků a pět set námořních pěšáků, představovala pro galéry nestravitelné sousto. Vedle toho, že ve svých útrobách skrývala šest sektorů, pater, v nichž si vezla veškeré zásoby včetně vody na půl roku a kde měla také špitál, mlýn a pekárnu schopnou dodat dva tisíce bochníků chleba denně, na její palubě nechyběla kovárna ani „zahrada“, kde se pěstovaly potřebné byliny a zelenina. Její výzbroj tvořilo pětadvacet děl a její boky chránil kovový pancíř proti střelám a přídím nepřátelských galér. Jenže poté, co museli opustit Rhodos, jejich finanční prostředky na údržbu a provoz takového kolosu vyschly a karaka byla v roce 1540 rozebrána na dřevo.
99 Ukázka elektronické knihy