PAMELA ANDERSON
boty, khaki kalhoty, bílou nabíranou halenku a modré sametové jezdecké sako s šosy, klobouk s širokou krempou, pihy a plachý úsměv. Vypadala jsem úplně jako z reklamy Ralpha Laurena, zdravá a pěkná. Mario vypadal skvěle. Zeptal se mě, co tam dělám, a já řekla, že tam bydlím. Zeptal se: „Proč? S kým?“ Nejspíš ho i zajímalo, kde mám koně. Odpověděla jsem mu, že mi ten dům někdo daroval. Měl ještě další otázky, ale nakonec jsem řekla: „To se tady stává každému!“ Odpověděl: „Ne, to se tedy nestává vůbec nikomu.“ Zašli jsme na dobrou večeři a pak jsme šli tančit. Prováděl mě po restauracích a nočních klubech, od jednoho k druhému – bylo jedno, kde a zda tam někdo jiný tancuje. Nakonec jsme celou noc protančili v rytmu tanga po ulicích. Byl to dokonalý večer. Když mě přivedl zpátky domů, políbili jsme se a on trpělivě, ale s upřímným náznakem obav řekl: „Myslím, že by sis měla vzít věci a vypadnout odsud. Vezmi si jen to, co sis přinesla. Tento příběh bude mít ještě dohru a obávám se, že pokud budeš čekat příliš dlouho, už se z toho nedostaneš.“ Byla jsem v šoku – znělo to prostě směšně. Ale Mario trval na tom, že brzy pro mě možná nebude žádné východisko. Nemohl uvěřit tomu, že to na mě Jon nikdy nerozbalil, ale byla to pravda. Flirtoval se mnou, byl přátelský a zábavný, ale necítila jsem z něj v tomhle směru žádný nátlak. Někdy mě požádal o pohlazení po hlavě nebo pošimrání na krku, ale nic víc. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si začínala uvědomovat, že jsem možná byla příhodně slepá. To jsem nemohla popřít. Zastyděla jsem se za to, a když jsem druhý den s Jonem obědvala, oznámila jsem mu, že se v našem vztahu necítím příjemně. Že jsem v něm nechtěla vzbudit nějaký mylný dojem. Smetl to ze stolu – vždycky uměl skvěle utíkat od tématu – a řekl, ať si nedělám starosti, a pak se mě zeptal, 98