se povídalo, že moc nevycházel s místními faráři. A tak místo ke zpovědi do kostela chodil k řece, klekl si do vody a zpověď šeptal do tekoucích vod. Nemyslel to jako výsměch církvi. On opravdu věřil v magickou moc okolní přírody. Ostatně proto si moc nerozuměl s těmi faráři. A myšlenka, že tvou zpověď odplaví voda, se tehdy mezi obyvateli chytila. Sestupovali k řece a tady tiše mluvili o svých tužbách a hříšném životě. Pak se ta pověst trochu změnila. Začalo se tradovat, že po proudu řeky lesní skřítci stavějí hráze a všechna slova chytají, aby je pak použili proti zpovídajícím se obyvatelům. Tak se místo zpovědí začaly po proudu posílat lodičky, na které lidé psali raději všelijaká přání. Ať se uzdraví maminka. Ať mají krávy dobré mléko. Ať tatínek koupí koloběžku. Nesměj se, to přání teď tady na hladině určitě někde plave. Jde zkrátka o vyjádření dobré vůle. Nebo aspoň o neškodné tužby. Kdyby náhodou ti skřítci skutečně existovali a fakt ta slova na hrázích chytali.“ Robin Kláru fascinovaně poslouchal a pozoroval loďky na hladině. „To je moc hezký zvyk. Dělala jsi to taky?“ „No jasně. Všechny děti to tady dělají. Máme to místo dopisů Ježíškovi. S tím rozdílem, že jsme nikdy nic nedostali, protože seznam přání spolkla voda místo toho, abychom ho zalepili a dali obálku rodičům.“ Oba se zasmáli, ale pak Klára zvážněla. „Je to roztomilý. A krásný. Ale povídá se, že když to tady skončí, lampiony zhasnou, nábřeží se uklidí a město se zase ponoří do tmy a ticha, sem tam k řece pořád někdo sestoupí a vyzpovídá se ze svých hříchů. Tak se prosimtě nelekej, kdybys tu zítra v noci potkal někoho po kolena ve vodě.“ Teď už se Robin nezasmál, představa, jak ve tmě spatří postavu stojící uprostřed řeky s obličejem přitisknutým k hladině, mu připadala docela děsivá. Klára si jeho výrazu všimla a šťouchla do něj ramenem: „Na druhou stranu, ta přání se nemusí plnit jenom
— 97 —