98
T a j e m s t v í
h r a d u
K l a m o r n á
Pan Vladimír se odmlčel a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Náhle se mu na rtech objevilo něco, co mělo být úsměvem. „Buďte mi vítáni! Oba!“ prohlásil nečekaně bodře. Martin ani Bohdan ale jeho okázalému projevu přátelství nevěřili, co by se za nehet vešlo. Bylo jim jasné, že tato náhlá změna chování je zcela účelová. Chce být zadobře s vlivnými šlechtici, za jejichž zástupce je nyní považuje. Především s panem Víckem. I zde byl důvod zjevný. Bohdan si vzpomněl, že na zmíněné svatbě pana Jana s pannou Magdalenou pán z Klamorné vášnivě diskutoval s ženichem o svém plánu na výstavbu kamenného hradu. Pan Vladimír totiž již delší dobu usiloval o povolení vystavět na Klamorné kamenný hrad namísto stávajícího dřevěného. K tomu ale potřeboval králův souhlas. A ten by mu mohl zajistit právě pan Vícek, kdyby nabyl přesvědčení, že s jeho člověkem bylo nakládáno s patřičnou úctou prokázanou takto zprostředkovaně vlastně jemu. Proto se pan Vladimír zapřel a přes své přesvědčení byl ochotný jednat i s neurozeným Martinem. „Jsme ti hluboce vděční za naše přijetí, urozený pane,“ uklonil se Bohdan uctivě. Při tom nenápadně mrkl na Martina, ten neznatelně přikývl. Mlčky tak souhlasil s tím, že rozhovor s panem Vladimírem i nadále povede Bohdan. „Je mi velmi líto, že přinášíme zlé zprávy…“ „Jaké zlé zprávy?“ zeptal se pan Vladimír přiškrceně. Jeho tvář dostala zvláštní napjatý výraz. „Jak již řekl Martin, přicházíme kvůli panu Věroslavovi,“ řekl Bohdan vážně. „Co je s ním?“ Pan Vladimír byl bledý jako smrt, chlapci doslova visel na rtech. „Je mrtvý,“ odpověděl ten tiše. „To ne,“ zašeptal starý šlechtic a zavřel oči. Dokonce lehce zavrávoral, jako by na něj šly mdloby. Bohdana takto silná reakce u hrubého a jindy necitlivého muže zaskočila. Koutkem oka zahlédl, že není sám, kdo