98
j . d .
r o b b
•
v š i c h n i
t ě
o p u s t í
„Pak si ji nevědomky idealizoval,“ dokončil za ni Roarke. „Nebo si ji idealizuje záměrně. K tomu se přikláníš.“ „Možná. Ano.“ Vstala a vrátila se k nástěnce, poklepala na fotografii z místa činu – na tělo ležící na lavičce a houpačky a prolézačky v pozadí. „Tohle. Mohl ji pohodit kdekoli. Mohl ji zakopat. Místo toho ji odvezl na dětské hřiště a položil ji na lavičku tak, aby vypadala, že spí. Viděl, jak si na tom hřišti děti hrají a jejich matky je pozorují. Je to šťastné, rodinné místo. Když byl malý, měl chodit na podobná šťastná, rodinná místa a možná to i chvíli dělal. Jeho matka měla sedět na takové lavičce, hlídat ho a – já nevím – tleskat, když sjel z klouzačky.“ Roarke vstal a vzal do rukou svou i její sklenku. Když se k ní připojil u nástěnky, víno jí podal. „Mluv dál.“ „Když nepočítám skutečnost, že oběť držel deset dní v poutech, nijak ji nemučil – alespoň ne fyzicky. Sice jí podával drogy, ale nenechával ji hladovět. Poskvrnil její tělo tetováním a piercingy, ale neznásilnil ji. Vytvořil si z ní matku. A když neodpovídala jeho ideálu nebo neuspokojovala jeho zvrácené potřeby, tak ji zabil. A to rychle, neprotahoval to. Použil ostrý nůž a čistý řez. Nezuřil, neprobodl ji, nerozřezal, nezmrzačil.“ „Rychlá, čistá smrt.“ „Jo. A pak ránu zašil. Mrkni se na tohle.“ Poklepala na fotografii z pitvy. „Morris si myslí, že použil čalounickou jehlu a nit. Čekám na potvrzení z laborky. Ale koukni, jak je to šití pečlivé a přesné. Je dokonalé. K tomu potřeboval čas a energii. Pak tělo umyl, oblékl, učesal, nalíčil a navoněl. Ránu zakryl stuhou a dal jí šperky. Nalakoval jí nehty.“ „Takhle si na matku pamatoval nebo se domníval, že takhle jí to slušelo nejvíc, nemyslíš?“ Dloubla ho prstem do hrudi. „Myslím. Tohle přesně si myslím. Ten vzkaz? Papír, pastelky? Je v něm vidět část hněvu. Není to úhledné písmo, ale dětský škrabopis.“ „Vidíš ho jako muže se dvěma tvářemi.“