„Straší tě vidina dcery, kterou jsi nikdy neuznal a která se zjeví u vás doma a způsobí pozdvižení.“ „Nejseš vadná? Nikdy jsem ji neuznal, protože teprve teď zjišťuju, že mám něco uznat.“ „Važ slova.“ Bottai pochopil jen jedno: že mu nezbývá než zatnout zuby a snažit se tu bláznivou ženskou přivést k rozumu. Dokonce se přistihl při strašlivé myšlence: pojede uprostřed noci do Poggia Corbello, zasadí Nives pár ran nožem a všechno podpálí, slepici nevyjímaje. Teď už bylo naprosto vyloučené, že by zavěsil. Musel vdovu udržet na drátě. Přinutil se zachovat klid, ale nebylo to snadné. Uvnitř byl rozjetý jako lokomotiva. „Poslyš, za všechno se omlouvám. Jen buď ujištěná, že jestli jsem to zvoral, udělal jsem to v dobrý víře.“ „V dobrý víře se lidi nevykuchávaj.“ „Řeknu ti to teda jinak: scházela mi odvaha. Mám se snad zabít?“ „Jen klid, o to už se postará to tvoje pití.“ „Víš jistě, že s tím nemáš nic společnýho?“ „S čím?“ „S tím, jak se umrtvuju pomocí skleniček.“ „Cože?“ „Začal jsem s tím právě tenkrát.“ „Když pomineme, že už jsi měl pěkně našlápnuto.
100
Já tady byla a viděla jsem tě na vlastní oči. Pověst o tobě a Ferrarim, co vyzunknete dvacetilitrovej demižon za dva dny, kolovala dávno předtím, než jsme se my dva dali dohromady.“ „Pak se to ale zhoršilo.“ „Jen za tvoji útratu si Silvestri koupil tři byty. Anteo udělal velkou chybu: mezi násoskama tvýho kalibru si měl otevřít krám s potravinama. Pak by mě bral každý léto k moři. Aspoň to.“ „Nikdy ses odtamtud nevzdálila.“ „Právě o tom mluvím.“ „Chci říct z mejch myšlenek. Neměl bych to prozrazovat, vzhledem k tomu, že se ti líbí bejt ve výhodě, ale pravda je taková, že to byly trvalý nálety.“ „Tak teď mluvíš jako Pýthie.“ „Přál bych ti strávit chvíli pod palbou: otevřeš oči a myslíš na to, zavřeš oči a myslíš na to. Celej den proměněnej v muka. Člověka pak káraj, když si dá pár flašek na kuráž… Já to chápu, díváš se na tu partii ze svýho úhlu: opuštěná s kufrem u silnice. Když ale na tu šachovnici koukneš z mojí strany, nenajdeš tam žádnej ráj, naopak.“ Nives zasáhlo, když ten sprint citu uslyšela. Najednou držela sluchátko dál od ucha, jako kdyby veterinářova slova poslouchala průduchy u kamen. Loria no rozechvění na druhém konci drátu vycítil, kořist
101
nepustil: „U tý odbočky na Poggio Corbello jsi nezůstala jenom ty. Dodneška tam trčí i jistej Bottai, uprostřed tý říjnový noci. Ta opice, co jsem si pořídil na podzimní oslavě, měla hlavně tohle poslání: dodat mi odvahy. Měl jsem přetrhnout důležitý pouto, cejtil jsem, že nejtěžší na celý tý věci je udělat první krok, tak jako u všeho. Jakmile ten zvládnu, ostatní už půjde samo od sebe. Provedl jsem i nácviky.“ „Jaký nácviky?“ „Využíval jsem odpoledne, když byla Donatel la v kadeřnictví a dělala trvalý. Vracel jsem se domů o něco dřív a vyšetřil si hodinku klidu. Pak jsem vytáhl papírek, kam jsem si poznamenal všechno potřebný, abych opustil tamten život a vyrazil na konec světa s tebou. Nejlepší oblečení, dvě nebo tři rodinný tretky, na kterejch mi záleželo… Položil jsem tašku na postel. Časem mi to šlo jak po másle: dveře, zásuvky a dvířka, otevřít a zavřít v rekordním čase. Všechno končilo v zavazadle a vyplnilo jeho prostor do posledního místečka. Člověku by z toho naskočila husí kůže: když chce, dokáže se vymazat z domova během devíti minut.“ „Poněvadž seš chlap. Nám ženskejm stačí jen mžik.“ „Další důkaz všech dobrejch úmyslů byly peníze, který jsem toho rána vybral v bance. Crocetta mě
102
Ukázka elektronické knihy