„Straší tě vidina dcery, kterou jsi nikdy neuznal a která se zjeví u vás doma a způsobí pozdvižení.“ „Nejseš vadná? Nikdy jsem ji neuznal, protože teprve teď zjišťuju, že mám něco uznat.“ „Važ slova.“ Bottai pochopil jen jedno: že mu nezbývá než zatnout zuby a snažit se tu bláznivou ženskou přivést k rozumu. Dokonce se přistihl při strašlivé myšlence: pojede uprostřed noci do Poggia Corbello, zasadí Nives pár ran nožem a všechno podpálí, slepici nevyjímaje. Teď už bylo naprosto vyloučené, že by zavěsil. Musel vdovu udržet na drátě. Přinutil se zachovat klid, ale nebylo to snadné. Uvnitř byl rozjetý jako lokomotiva. „Poslyš, za všechno se omlouvám. Jen buď ujištěná, že jestli jsem to zvoral, udělal jsem to v dobrý víře.“ „V dobrý víře se lidi nevykuchávaj.“ „Řeknu ti to teda jinak: scházela mi odvaha. Mám se snad zabít?“ „Jen klid, o to už se postará to tvoje pití.“ „Víš jistě, že s tím nemáš nic společnýho?“ „S čím?“ „S tím, jak se umrtvuju pomocí skleniček.“ „Cože?“ „Začal jsem s tím právě tenkrát.“ „Když pomineme, že už jsi měl pěkně našlápnuto.
100