„Nacpali jste si břicha?“ zeptal se Deckin a vycenil zuby v úsměvu, načež následoval ještě hlasitější jásot. „Zvedlo vám pivo, které jsem vám naservíroval, náladu? Ulevilo se vašim srdcím?“ Další jásot, číše a korbely zvednuté do výše, halasné projevy vděku, které najednou utichly, protože Deckinova tvář potemněla a stáhla se do vzteklého šklebu. „Jste banda tupých zmrdů!“ Klouzal pohledem po rázem prázdných a nechápavých tvářích a ústa mu zkřivil odsuzující úšklebek. Všiml jsem si, že Shilvu Sahkenovou jako jedinou ta náhlá změna nálady nepřekvapila a že se honem sklonila ke svému korbelu, aby skryla úsměv. Občas jsem o ní Deckina slyšel mluvit, obvykle drsně, ale uctivě, a teď jsem pochopil, že jejich známost je mnohem hlubší a delší, než jsem si dříve myslel. Stejně jako já věděla, že ten Deckinův zuřivý výlev, který si všichni vyslechneme, je jenom divadlo, pečlivě připravené představení s velmi konkrétním cílem. „Dnes večer by bylo nesmírně snadné vás všechny zabít,“ vrčel Deckin. „Mohl jsem vám jednomu po druhém podříznout krky. Nasypat vám bolehlav do pití, kterým jste si otupili smysly, a vůbec nic byste nepoznali, naprostí blázni. Myslíte si, že jste na tomto místě v bezpečí?“ Rozpřáhl ruce a gestem obsáhl celé stupňové hlediště starodávných rozvalin. „Tohle je jenom hromada starých kamenů. Myslíte si, že vás hvozd chrání? Pletete se. Je naším vězením. Starý vévoda vyzkoušel zradu a doplatil na ni smrtí. Nový vévoda je králův poskok a můžete vsadit vlastní duši, že Tomas svému poskokovi co nevidět nařídí, aby se s námi konečně, jednou pro vždy vypořádal.“ Otočil se a mávl na Podkoního, aby vystoupil z davu. „Mnozí z vás tohoto muže znají,“ řekl a položil Podkonímu ruku na rameno. „A také víte, že nikdy nelže, i když spojil svůj osud s těmi, kdo žijí mimo tyranii zákona. Podkoní pravdivého jazyka jej nazývají. Pověz jim, Pravdivý jazyku, pověz jim o muži, kterého jsme zajali na Královské cestě, a o tom, co nám prozradil, než zemřel.“
98