VRA ŽDA Z A TREST
balíček pozorněji. Podle nalepeného štítku byl adresovaný Nilsu Deussovi. Zpáteční adresa chyběla, stejně jako razítko nebo kód odesilatele. „Myslím, že vím, jak pachatel přiměl Nilse Deusse, aby otevřel dveře bytu,“ prohodila Julia a ukázala na štítek. „Tenhle balíček předal osobně.“ „To by bylo dobré. Pak doufejme, že se ten parchant objeví na bezpečnostní kameře. Hned ji nechám zkontrolovat.“ Florian požádal policistku, která Julii pozvala do kuchyně, aby se rozhlédla po kamerách před domem nebo na parkovišti. Každopádně naproti bytovému domu byl malý supermarket. Třeba tam budou mít štěstí. Florian přecházel po úzké kuchyni sem a tam. Na čele nad kořenem nosu se mu udělala vráska. Usilovně přemýšlel. Saat hoff se k nim také připojil. „Co je to za úchylného parchanta?“ ulevil si a pokrčil nos. „Ty uši strašně smrdí. Myslel jsem, že jsou to jeho trofeje, a teď zjišťujeme, že je prostě strčí do plastové krabice a pošle je své další oběti.“ „Tohle všechno nějak nehraje,“ souhlasil s ním Florian. „Řekněme, že pachatel doručil balíček osobně. Jak se tedy dostal do bytu? Za normálních okolností by od něj Nils Deuss balíček převzal, zavřel dveře a pak by se do něj podíval. Pachatel by se neměl jak dostat dovnitř, přinejmenším ne tak, aby nezanechal stopy.“ „Byla jsem tady, když ten balíček přišel,“ ozvala se náhle Nicole Deussová a všichni se polekaně otočili. Nikdo si nevšiml, že stojí ve dveřích kuchyně a pozoruje je. Julia se sama sebe ptala, 97
C AT H E R I N E S H E P H E R D
jestli viděla obsah krabičky. Její rysy však vypadaly uvolněně. Očividně o tom neměla ani tušení. „Byla jsem tady a vařila. Zazvonil zvonek a Nils otevřel. Hned nato vpadl dovnitř s balíčkem a pohádali jsme se. Myslel si, že jsem si něco objednala, a naštval se. Rozhněval se tak, že… no jo… mě uhodil a odvezl do nemocnice. Balíček ležel ještě ne otevřený na kuchyňském stole.“ Nicole Deussová dál nemluvila a místo toho se dívala na prsty svých nohou. „Aha,“ přikývl Florian po chvíli a postavil se před modrou krabičku, aby Nicole Deussová neviděla její obsah. „Můžete ještě říct, v kolik hodin se přibližně ozval zvonek?“ „Přibližně v půl šesté večer, ale je to docela přesný údaj. Zrovna jsem začala vařit večeři, když balíček přišel.“ „Díky za všechny informace,“ ocenil Florian a vystrčil Nicole Deussovou z kuchyně. „Teď vás odvezeme do nemocnice.“ Rozhlédl se po Martinu Saathoffovi. „Pojedeš s námi?“ Saathoff zavrtěl hlavou. „Ne, díky. Počkám si na autobus. Budu pak doma rychleji.“ Cestou Julia zavolala službu konajícímu lékaři. Nebyl problém přijmout Nicole Deussovou zpět na oddělení. Vysadili ji u vchodu do nemocnice a sledovali, jak mizí ve dveřích. „Chceš domů?“ zeptal se Florian a pohladil Julii po rameni. „Ne,“ odpověděla. „Po tomhle strašném dni teď potřebuju sklenku červeného vína a k němu nejspíš trochu těstovin.“ Florian se usmál. „Právě jsem myslel na totéž. Měli bychom zkusit získat trochu odstup. Zajedeme do Gallo Nero. Ti pro nás budou mít určitě volný stůl.“ O dvacet minut později vstoupili do malé italské restaurace 98
VRA ŽDA Z A TREST
v srdci Kolína nad Rýnem. Ve vzduchu se vznášela vůně směsi koření, česneku a těstovin. Juliin žaludek s neskrývaným očekáváním zakručel. Florian objednal pro oba chianti a připil si s Julií, která studovala jídelní lístek. „Na nás,“ pronesl a svůdně se usmál. V záři svíček vypadaly jeho modré oči jako hluboká jezera a světlé vlasy zářily. Julia pozvedla svou sklenku. „Mám dnes přespat znovu u tebe?“ zeptala se a ucítila, jak ji zaplavuje horko. Za běžných okolností nebyla takhle přímá a vyčkávala, dokud ji Florian nepozve. Vypadalo to, že ho její návrh potěšil. Nadšeně se na ni podíval a div ji nesvlékal pohledem. „U mě doma najdeš připravené všechno, co na přenocování potřebuješ.“ Vyzývavě se usmál a položil ruku na její. „Dobře víš, že když si vezmeš tu průhlednou noční košilku, nedokážu ti odolat.“ Julia hravě ruku vymanila a sáhla po sklence s vínem. Florian jí nedávno daroval noční košili a kartáček na zuby, aby u něho mohla kdykoli přespat a nemusela si pokaždé brát vlastní věci. Tak trochu se k němu v podstatě nastěhovala. Dívala se na něj a obdivovala jeho atletickou postavu. Proč tenhle úžasný muž vlastně chtěl být s nudnou patoložkou? Když se večer vrátila domů, byla cítit smrtí – nebo přinejmenším dezinfekcí. Ponořila se do jeho milujícího, upřímného pohledu. Nejspíš se to nikdy nedozví, ale možná to ani nepotřebuje vědět. Lepší bude držet se otcových slov. Ulrich Schwarz, kdykoli s ním mluvila o Florianovi, vždy reagoval stejným postřehem: Krásné city se nedají vysvětlit. Měly by se brát takové, jaké jsou, a pečovat 99
Ukázka elektronické knihy