98
Rebecca Yarros
„Dobrá připomínka.“ „No tak, Noahu. Ještě jsem nezažil, že by ses vyhýbal výzvě. Sakra, vždyť ty výzvy přímo vyhledáváš. Zvedni telefon a použij ten svůj pověstný šarm, abys vrazil nohu do těch příslovečných dveří. A pak začni poslouchat, kamaráde. Teď se musím jít osprchovat před schůzkou.“ Zamířil k otočným dveřím. „Šarm už jsem zkoušel!“ A vůbec nikam to nevedlo, což bylo profesně otravné a osobně… no, ubíjející. Obzvlášť když uvážím, že mě to k ní pořád táhlo, i když jsem byl přes dva tisíce kilometrů daleko. „Ne, pokud jsi jí volal jen dvakrát, tak ne.“ „Jak vůbec víš, že to tady je?“ Zavolal jsem na něj přes halu. „Google!“ Zvedl dva prsty na pozdrav a zmizel z budovy, takže jsem tam zůstal sám s důkazem, že jsem toho dne nebyl jediným tvůrčím géniem ve Scarlettině pracovně. A tak jsem se pustil do bádání – ne o bitvě o Británii, ale o Georgie Stantonové.
P
řelétl jsem pohledem ze svého telefonu – který neškodně ležel uprostřed mého stolu – na telefonní číslo, které jsem si načmáral do poznámkového bloku vedle něj. K uzávěrce jsem měl o týden blíž, a i když jsem si načrtl, jaká cesta bude podle mého názoru pro postavy ta správná, psát jsem zatím nezačal. Pokud po mně Georgia bude chtít, abych to všechno změnil, nemělo to smysl. Použij svůj pověstný šarm… Vytočil jsem číslo, a zatímco telefon zvonil, obrátil jsem se k velikým oknům, která lemovala mou domácí pracovnu, a vyhlédl dolů na Manhattan. Zvedne to? Tuhle obavu jsem při telefonátu ženě prožíval poprvé – ne proto, že by bylo tak samozřejmé, že to zvedne, ale proto, že mi na tom nikdy ve skutečnosti nezáleželo. Zeptej se jí na babičku. Vyptej se na ni samotnou. Přestaň křičet na všechno, co řekne, a začni se k ní chovat jako k partnerovi. Prostě předstírej, že je to někdo z tvých kamarádů z vysoké školy, a ne někdo, s kým
NEDOKONČENÝ PŘÍBĚH
99
pracuješ nebo o koho máš zájem. Tohle všechno mi poradila Adrienne a doplnila to ještě upřesňující sarkastickou poznámkou, že jsem nikdy neměl partnerku prostě proto, že potřebuju mít všechno neustále pod kontrolou. Nesnášel jsem, když měla pravdu. „Noahu? Čemu vděčím za tu poctu?“ ozvala se na druhé straně Georgia. „Viděl jsem tvou sochu.“ Začni nějak nenásilně. „Prosím?“ „Ten strom, který vyrůstá z oceánu. Viděl jsem ho. Je neskutečný.“ Sevřel jsem telefon pevněji v ruce. Podle internetu byl také tím posledním, co udělala. „Aha.“ Nastalo krátké ticho. „Díky.“ „Netušil jsem, že jsi sochařka.“ „Eh… jo… Byla jsem. To už je dávno. Klíčové slovo tu zní byla.“ Nuceně se zasmála. „Teď trávím dny v babiččině pracovně a probírám se horou papírů.“ Téma uzavřeno. Beru na vědomí. Odolal jsem nutkání do toho rýpat – prozatím. „No ano, papírování. Můj oblíbený způsob trávení večerů,“ zažertoval jsem. „Tak to by ses tu cítil jako v nebi, protože je v tom hrozný bordel. Je. Tu. Takových. Papírů,“ zasténala. „Óoo, zbožňuju, když mi říkáš prasárničky.“ Do prdele. Zašklebil jsem se a v duchu začal počítat, na kolik mě vyjde soudní pře kvůli sexuálnímu obtěžování. Co se to se mnou ksakru děje? „Sakra. Omlouvám se, netuším, co to do mě vjelo.“ Tolik k tomu chovat se k ní jako ke kamarádovi z vysoké. „Nic se neděje.“ Smála se a ten zvuk mě trefil rovnou do hrudi jako nákladní vlak. Znělo to krásně a ve mně to poprvé po několika dnech vyvolalo úsměv. „Když už teď vím, co tě rajcuje…“ dobírala si mě a v pozadí jsem zaslechl povědomé zaskřípnutí. Opřela se v křesle. „Vážně je to v pohodě,“ vypravila ze sebe, když se přestala
100
Rebecca Yarros
smát. „Ale potřebuješ něco? Protože jakmile řekneš šťastný konec, vracím se ke svým papírům.“ Škubl jsem sebou, pak jsem si sundal brýle z očí a začal s nimi točit za nožičku. „No… k tomu se můžeme dostat později,“ navrhl jsem. „Snažím se jen doplnit pár osobních údajů a říkal jsem si, jestli měla tvoje babička nějakou oblíbenou květinu?“ Pevně jsem sevřel oči. Jsi ten nejtrapnější trapák ze všech trapáků, Morelli. „Aha.“ Její hlas změkl. „Jo. Milovala růže. Za domem má velikánskou zahradu plnou anglických čajových růží. Vlastně spíš měla zahradu. Promiň, pořád si zvykám.“ „To nějakou chvilku trvá.“ Přestal jsem točit brýlemi a položil je na stůl. „Mně to trvalo zhruba rok, když mi umřel táta. A abych byl upřímný, čas od času to pořád vystrkuje růžky – když zapomenu, že je po smrti. Kromě toho ta zahrada je tu pořád, jen teď patří tobě.“ Podíval jsem se na fotku, na které jsem stál s tátou vedle Jaguára z roku 1965, jehož restaurování nám zabralo celý rok: vždycky bude tátův, i když už je teď napsaný na mě. „To je fakt. Nevěděla jsem, že ti umřel táta. Je mi to líto.“ „Dík.“ Odkašlal jsem si a obrátil svou pozornost zpět k siluetě města. „Už je to pár let a snažil jsem se, aby se o tom v novinách moc nepsalo. Všichni pořád zkoumají moje rodinné zázemí, aby zjistili, jestli tu je nějaký důvod, proč všechny moje příběhy mají…“ Neříkej to. „Dojemný konec.“ „A je tu nějaký?“ zeptala se tiše. Za ty roky jsem tu otázku dostal nejméně stokrát a obvykle jsem odpovídal něco ve smyslu, že knihy by podle mě měly odrážet skutečný život, ale tentokrát jsem se zarazil. „Žádná tragédie, pokud se ptáš na tohle.“ Na rtech mi pohrával úsměv. „Typická středostavovská rodina. Táta byl automechanik. Máma pořád ještě je učitelka. Vyrůstal jsem mezi grilovačkami a zápasy Mets a ve společnosti otravné ségry, kterou jsem časem docenil. Zklamalo tě to?“ Většinu lidí ano. Mysleli si, že jsem musel v dětství osiřet nebo něco podobně strašného.
Ukázka elektronické knihy