98
Rebecca Yarros
„Dobrá připomínka.“ „No tak, Noahu. Ještě jsem nezažil, že by ses vyhýbal výzvě. Sakra, vždyť ty výzvy přímo vyhledáváš. Zvedni telefon a použij ten svůj pověstný šarm, abys vrazil nohu do těch příslovečných dveří. A pak začni poslouchat, kamaráde. Teď se musím jít osprchovat před schůzkou.“ Zamířil k otočným dveřím. „Šarm už jsem zkoušel!“ A vůbec nikam to nevedlo, což bylo profesně otravné a osobně… no, ubíjející. Obzvlášť když uvážím, že mě to k ní pořád táhlo, i když jsem byl přes dva tisíce kilometrů daleko. „Ne, pokud jsi jí volal jen dvakrát, tak ne.“ „Jak vůbec víš, že to tady je?“ Zavolal jsem na něj přes halu. „Google!“ Zvedl dva prsty na pozdrav a zmizel z budovy, takže jsem tam zůstal sám s důkazem, že jsem toho dne nebyl jediným tvůrčím géniem ve Scarlettině pracovně. A tak jsem se pustil do bádání – ne o bitvě o Británii, ale o Georgie Stantonové.
P
řelétl jsem pohledem ze svého telefonu – který neškodně ležel uprostřed mého stolu – na telefonní číslo, které jsem si načmáral do poznámkového bloku vedle něj. K uzávěrce jsem měl o týden blíž, a i když jsem si načrtl, jaká cesta bude podle mého názoru pro postavy ta správná, psát jsem zatím nezačal. Pokud po mně Georgia bude chtít, abych to všechno změnil, nemělo to smysl. Použij svůj pověstný šarm… Vytočil jsem číslo, a zatímco telefon zvonil, obrátil jsem se k velikým oknům, která lemovala mou domácí pracovnu, a vyhlédl dolů na Manhattan. Zvedne to? Tuhle obavu jsem při telefonátu ženě prožíval poprvé – ne proto, že by bylo tak samozřejmé, že to zvedne, ale proto, že mi na tom nikdy ve skutečnosti nezáleželo. Zeptej se jí na babičku. Vyptej se na ni samotnou. Přestaň křičet na všechno, co řekne, a začni se k ní chovat jako k partnerovi. Prostě předstírej, že je to někdo z tvých kamarádů z vysoké školy, a ne někdo, s kým