Bob Dylan (Ukázka, strana 99)

talíř a pustí hit číslo jedna z roku 1957 You Send Me. Chvíli slyšíme jen ten hladivý sametový hlas. „Nebo tahle,“ pokračuje Malcolm s úsměvem, který zakrývá něco mnohem temnějšího. Vymění desku a ozve se další hit ze stejného roku (I Love You) For Sentimental Reasons, na jehož začátku Cooke poněkud tupě opakuje více než desetkrát „miluju tě“. Z plátna to zní bezostyšně a trapně zároveň.

Malcolm se tiše zasměje, jakoby pro sebe. „To má fakt hloubku, brácho,“ pokývne. Začnou se hádat.

Cooke tvrdí, že je v tom jasné poselství: patří jen sám sobě. Klidně můžu vystoupit před kompletně bílým publikem a porazím je na jejich vlastním hřišti.

Na to Malcolm sáhne do poličky a vytáhne další elpíčko. „Víš,“ prohlásí vyrovnaně, „tuhle písničku jsem onehdy slyšel v rádiu.“ Z obalu vytáhne desku s červeným potiskem od Columbie. „A když jsem to poslouchal, vzpomněl jsem si na tebe. Vypadá to, že je to docela oblíbený.“ Slyšíme, jak jehla dosedne do drážky. Člověka až zamrazí, když slyší první kytarové tóny Blowin’ in the Wind. V tom okamžiku se pro ně otevře celý nový svět, svět, který celý pokoj ve filmu okamžitě změní – a ten pokoj se svými obyvateli, kteří se v něm ve skutečnosti nikdy nesešli, na oplátku změní tu píseň. Kemp Powers tu v roce 2021 vrací ikonickou skladbu s téměř šedesátiletou historií do roku 1964, do trhliny v historii, kterou 98

v té době již píseň napsala. Powers tak z písně tvoří součást své verze oné ikonické noci, čímž dochází k naprostému promíchání ikon. Všechno je tu bezprostřední, všechno se děje před očima diváků, žádné abstrakce, žádná teorie znaku a jednání, přímo fyzicky cítíte, jak píseň vstupuje do historie, ale také jak historie vstupuje do písně.

To díky Clayovi, Brownovi, Malcolmovi a Cookovi, kteří sedí v kruhu kolem toho maličkého gramofonu, je ta skladba najednou zdánlivě tak velká a tak odlišná, protože překládá řeč, kterou spolu přítomní mluví, a jejich přítomnost zase překládá tu skladbu do jiného jazyka, většího, než jakým kdo kdy promluvil.

A v tu chvíli Ben-Adirův Malcolm X, nebo také Regina King či Kemp Powers, zaslechnou jinou píseň, jakou dosud nikdy nikdo neslyšel. Malcolm sklopí hlavu a začne s ní pokyvovat do rytmu. Dylan zazpívá „how many roads“ a Malcolm namíří prstem Cookovi do obličeje. Pohupuje se po místnosti a trochu afektovaně na Cooka zírá. Pak se mu ve tváři rozhostí úsměv a začne luskat prsty, pořád se do toho pohupuje, ne zrovna ladně, protože není žádný tanečník, ale dává tak té skladbě nový význam. Právě zaslechl ten skrytý mohutný rytmus.

Znovu namíří prst Cookovi do obličeje. „Hele!“ Cooke vypadá naštvaně, rozčililo ho, že ztratil řeč, 99

ale neumlčel ho Malcolm, nýbrž ta píseň. Je v tom zlost a zároveň spousta ambicí, Odom tu předvádí něco ze svého pojetí Aarona Burra v Hamiltonovi. „Týjo! To je ale parádní text!“ křičí Malcolm. „Hlavně ten začátek. Kolik cest musí člověk projít, než se mu začne říkat muž? Co musejí snýst utlačovaný lidi, než je svět začne vnímat jako lidský bytosti?“ „Slyšel jsem to, když to vyšlo,“ odpovídá Cooke sotva slyšitelně, slova mu váznou v hrdle. „A naštvalo tě to?“ „Proč by mělo?“ diví se Cooke, opět polohlasem. „Dyť ten Dylan je bílej kluk odněkud z Minnesoty.“ – „No a co?“ Na to Malcolm zvedne do výšky obal desky: „Bílej kluk z Minnesoty napíše písničku, nic z toho nemá, ale ta písnička říká o trápení našich lidí víc než cokoli, cos v životě napsal ty. Jasně, já nejsem takovej mazanej podnikatel jako ty, brácho, ale pověz mi, když se teda nechceš angažovat, protože je to blbý pro obchod, proč se tenhle blbej kluk dostal v popový hitparádě dál než ty za celej život?“ Sama Cooka zastřelili v motelu v centru Los Angeles koncem téhož roku, 11. prosince 1964. Dylan zpívá Blowin’ in the Wind pořád, další a další muzikanti nahrávají svoje verze a přitom možná doufají, že díky tomu dokážou nahlédnout do historie, že se stanou její součástí. Snad čekají, že lidé na novou verzi zareagují, protože historie té písně není dosud u konce, a možná z toho bude opět hit.

100

Ukázka elektronické knihy