EVROPANKA
97
sem, do Radomyšle. Jenže práce v kolchozu, to bylo horší než nevolnictví, život o hladu, v bídě, v neustálém ponižování, ve strachu ze smrti vyhladověním, bez naděje na jakékoliv zlepšení, bez možnosti úniku. Vždyť i občanské průkazy začali vesničanům vydávat až v šedesátých letech. Předtím vesničané jako by ani nebyli plnohodnotnými občany. Zeptej se někdy mé švagrové, ta ti povypráví, jak umírala její máma, jak měla podvýživu, zápal plic a horečku, a přesto ji hnali do práce pod hrozbou vážných problémů. Jak pak sama, coby tříleté dítě, byla několik dnů v chalupě se svou mrtvou matkou, než se vrátil její otec. Znala jsem jednoho Žida, který pracoval v kolchoze. Sice jenom krátce, ale pracoval. Jeho otec byl nějaké velké zvíře na okresním výboru strany a ten se domluvil s předsedou radomyšlského kolchozu, aby tam na určitou dobu vzal jeho kluka, protože chlapec procházel problémovým věkem, nechtěl se učit, chytil se party, víš, jak to bývá. Pár týdnů strávených v kolchoze bylo pro něj tou nejlepší motivací. Ne, Židi své děti do kolchozů jinak nedávali. Snažili se jim poskytnout vzdělání, snažili se zůstat ve městě, najít si dobrou partii a dobrou práci. A v kolchoze ať dře blbej mužik, že jo. Od rána do noci. Polohladový a v obnošených hadrech. Za člověkohodiny. Tedy za nic, za slib, že snad někdy něco dostane, aby jeho děti nepochcípaly hlady. Však o tom je taková anekdota. Kamarádili se Žid a Ukrajinec. Dlouhá léta se neviděli, pak se někde náhodou potkali a pustili se do řeči. Ivane, ptá se Žid, máš děti? A jak se jim daří? No to víš, mám dva velké syny. Pankrác seká dříví do restaurace. A Hubert dal někomu pořádně po hubě, takže v tuhle chvíli sedí v base. No a co ty a tvoje děti? Mám dvě dcery, povídá Žid. Lora si vzala prokurátora, zatímco Sáře jsme našli lidového komisaře.
EVROPANKA_BLOK_TOM_FINAL.indd 97
21.08.2023 18:08