Zakletý klášter (Ukázka, strana 99)

Šarkan neodpověděl, tvářil se neurčitě a Júliin škádlivý pohled záměrně neopětoval. „Zuzka nám přirostla k srdci,“ usmíval se Dobšinský. „Od chvíle, co jsme s Adelou svoji, poskytli jsme na faře útočiště mnoha sirotkům, ale jen ji jsme doopravdy přijali za svou.“ „Není nejvyšší čas, aby si hledala vlastní cestu životem?“ podotkla Júlia. „Že by se o takovou krasavici nezajímal žádný nápadník?“ „Nějací by se našli, o to nic, ale Zuzka na vdavky nemá ani pomyšlení. Hlavou se jí honí úplně jiné věci. Adela říká, že je po mně, jako by opravdu vzešla z mé krve. Miluje lidové písně a pověsti, ráda je zapisuje a porovnává, skládá pohádky z různých podobných verzí. A ještě raději v nich hledá ozvěny bájí z dob, kdy zdejší lid ještě neznal slovo Kristovo a klaněl se všelijakým bohům, vílám, obrům a skřítkům. Něčím ji ty pohanské starobylosti neodolatelně vábí.“ „Pochlubila se mi dobrou pamětí,“ podotkl Šarkan. „Dobrou? To je slabé slovo. Její paměť je doslova zázračná. Všechny zaslechnuté pohádky a písničky se jí napoprvé vryjí do mysli, a i po několika dnech je dokáže zopakovat slovo od slova, včetně melodie a nářečí, v němž poprvé zazněly. Na čemkoli její pohled třeba jen na okamžik spočine, dokáže později popsat do nejmenších podrobností.

Věru, stačí jí jednou si přečíst báseň, a když zavře knihu, odrecituje i celé Mor ho! bez jediné chybičky nebo zaváhání, jako by si to vtloukala do hlavy několik dnů.“ „To je skutečně dar od Boha,“ uznala Júlia. „A dobrý předpoklad pro úspěšná studia.“ Dobšinský na ni úkosem pohlédl, jako by řekla něco nemístného. „Studia? Vy přece víte, paní Belohorská, že s Adelou třikrát obrátíme každý krejcar, než za něj něco koupíme. Ale i kdybychom měli Zuzce z čeho zaplatit školu, odmítla by. Několikrát jsme o tom mluvili. Číst a psát se naučila od nás a prý vůbec netouží zabíjet čas hodinami ručních prací, vyšívání kytiček, pěstování bylin a hry na klavír.“ „Tak v tom jí úplně rozumím,“ připustila Júlia. „Dívčí školy v Uhrách nevychovávají skutečně vzdělané ženy, spíše způsobné 97

manželky a matky. Dokonce i tu francouzštinu a trochu dějepisu vyučují jen proto, aby dívky mohly konverzací zaujmout budoucího manžela.“ „Nevidím na tom nic špatného,“ ohradil se Dobšinský, „ale opravdu to není nic pro naši Zuzku, v takové škole by zakrněla. Kromě toho nám vydatně pomáhá s učením a výchovou mladších sirotků a stala se mi vítanou společnicí a pomocnicí při potulkách za pohádkami, písněmi a zvyky. Jsme rádi, že ji máme. Pane Adame, měl bych na vás otázku a s ní související prosbu.“ „Poslouchám.“ „V cizině jste žil… třináct let, že? Odjel jste v šedesátém prvním, když jsem přijal místo na drienčanské faře…“ „Ano, v létě uplynulo třináct let.“ „Za tu dobu jste si určitě dokonale osvojil anglickou řeč.“ Šarkan pohlédl na faráře a očividně marně hádal, kam jeho otázky míří. „Nevím, jestli dokonale, ale ano, hovořím plynule a umím v angličtině i číst a psát.“ „Wonderful!“ rozzářil se Dobšinský. „Doufám, že byste mi mohl sem tam trochu vypomoci. Pokud budete mít čas a náladu, přirozeně.“ Tázavý výraz v Šarkanově tváři přetrvával. „Vypomoci s čím?“ „Se Shakespearem,“ usmíval se farář trochu rozpačitě. „Víte, kromě lecčeho jiného se ve volných chvílích věnuji překladům světových literátů do slovenštiny. Za studentských dob z latiny a slovanských jazyků, teď hlavně z francouzštiny a němčiny, ale snažím se popasovat i s angličtinou. Právě jsem ponořený v Ossianových eposech, ale zkoušel jsem poslovenštit i Shakespeara, Younga, a dokonce i toho Štúrem zatracovaného Byrona. Vypomáhám si jejich překlady do němčiny, kterou přece jen ovládám lépe, ale jak jsem řekl, kdybyste si někdy našel chvilku na drobné konzultace, na faře vám naliju dobré víno, Adelka něco uvaří… co říkáte?“ Šarkan se usmál pod vousy. „Nevím, nevím, jestli mé znalosti angličtiny na Hamleta postačí. Navíc v Americe se už přece jen mluví trochu jinak než v Londýně.“ 98

„Prý je to tak, ale co na tom? Jste vzdělaný člověk s rozhledem a v žilách vám koluje dědictví prvotřídního vypravěčského kumštu.

Určitě byste mi dokázal dobře poradit.“ „Pokud si to myslíte, rád se u vás někdy zastavím.“ „Skvělé, děkuji vám.“ Vůz nadskočil, až se farář musel přidržet opěrky na boku kozlíku. „Také doufám, že mi při vhodné příležitosti povyprávíte o svých dobrodružstvích v zámoří.“ „O svých dobrodružstvích? Myslel jsem, že vás zajímá spíše lidová slovesnost.“ „Miluji ji z celé duše, ale rád si vyslechnu jakékoli zajímavé vyprávění. Třináct let ve světě, dokonce za oceánem! Určitě jste si přivezl celou nůši příběhů.“ „Nůši?“ Šarkanův úsměv zůstal neveselý. „Nejmíň tři vagony. Jen je škoda, že nezůstaly na stanici v Pešti, když jsem vystoupil z vlaku.

Na mnohé zážitky se snažím zapomenout. Možná dokonce na většinu.“ „Zřejmě máte na mysli tu jejich bratrovražednou válku. Zúčastnil jste se jí?“ „Jako mnoho uherských rodáků. Důstojníci, kteří museli po Világosi emigrovat, aby se vyhnuli zatykači, se dobře uplatnili ve vojsku, konfederačním i unionistickém.“ „Na čí straně jste bojoval vy?“ „Na straně Severu. V oddílech z Illinois, naši setninu pojmenovali Lincolnovi slovanští střelci.“ „Ale, ale? Četl jsem o nich. Pokud se nemýlím, velel jim jistý Mihalóczy, původem ze Zemplínu.“ „Plukovník Gejza Michalovič. Znal jsem ho dobře, ale nemůžu tvrdit, že bychom se spřátelili. Nebyl špatný velitel, ale měl prchlivou povahu, hned se s každým pohádal. Po útěku z Uher žil nějakou dobu v Londýně a dostal se tam do sporu s jedním košutovcem, maďarovcem z Prešova. Došlo to tak daleko, že si dohodli souboj a Prešovčan Michaloviče prostřelil skrz naskrz. Gejza se z toho dostal jen s Boží pomocí. Hned potom dal Londýnu sbohem a odjel za moře, do Chicaga.

99

Ukázka elektronické knihy