98
II. kapitola
verších jeho pojetí připomíná Audenovu představu smrti v básni As I Walked Out One Evening (1937), která podtrhuje, jak „neurčitě uniká život“ uprostřed každodenních kulis: The glacier knocks in the cupboard, The desert sighs in the bed, And the crack in the tea-cup opens A lane to the land of the dead. (s. 134) V kredenci ťuká ledovec, poušť vzdychá v posteli, prasklinou v šálku vstupuješ do země zemřelých. Je to dost, pokračuje báseň, „že na něj myslíváme, / někdy a vždycky – se smíšenými pocity?“ Změna od ty k my je příznačná pro pohyblivé zájmenné písky Ashberyho textů; zde na nás působí tak, že sugeruje zobecnitelnost, kterou báseň až dosud nepřipouštěla, zmírnění prudkosti onoho ty v první sloce. Takovýto pokles napětí zároveň odpovídá oné degradaci anděla smrti na domácí strašidýlko. Takovýto konec básně vzbuzuje řadu otazníků. Otázka „je to dost“ tvoří hned několikanásobnou paralelu k závěrečným otázkám první sloky („bude tě… umět najít“ atd.). Nikoli nedůležitou součástí této souvislosti je vztah tázacích vět k předchozím konstatováním. V obou případech se sloka přesouvá od popisu scény (tedy od konstatování, které přijímáme jako založené na faktech) k otázce po konečném výsledku konkrétního vztahu: jeho úspěchu, nebo neúspěchu, dostatečnosti, nebo nedostatečnosti. Jsou to otázky na „setkání“ v ontologickém slova smyslu a jako takové jsou (je-li jedinou možností odpovědi volba mezi ano/ne) v konečném důsledku nezodpověditelné. Ačkoli otázku „Je to dost“ lze jistě vykládat různě, v jedné z interpretací ji můžeme brát jako otázku na to, zda „my“ dostatečně reagujeme na poznání, že „někde někdo tryskem k [nám] míří“. Jak by se vlastně člověk vypořádal se zběsilostí onoho posla a bázní, kterou vzbuzuje, když zároveň dotyčný ještě dlouho nedorazí a možná nakonec nedorazí vůbec? Každodenní rutinou, odpovídá Ashbery, a sporadickou, „neryzí“ stálostí, která je nevyhnutelným rysem všedního života, života, v němž se „ven do noci staví miska mléka“. Rutinní povahou