Facka
„Já vím, já vím… nedívej se na mě tak, asi se zeptáš, jestli to pro mě není těžké, a já bych ti řekl, že je… je těžké se necítit výjimečně… ale dává mi to neuvěřitelnou energii do další práce. A víš co? Od té doby, co jsem si to uvědomil, je to celé mnohem intenzivnější. Dostávám teď facku třeba i několikrát denně. A zdá se mi, jako by byla čím dál naléhavější… Je to úžasné! Jako by mě povzbuzovala… Mám pocit, že konečně žiju a pracuju naplno, najednou to všechno dává smysl…“ Čuměl jsem na něho. Vzal jsem to načančaný kafe a chtěl jsem se napít. A najednou… LISK! Dostal ji, až mu brýle spadly na krk, ani gumička je nezadržela. Rozlil si svoje kafe i s příběhem. Pár lidí od vedlejších stolů se po nás tázavě podívalo. Zjevně si mysleli, že jsem mu ji střelil já. „To je v pořádku, nic se neděje, přátelé…,“ řekl jim Jaromír s omluvným úsměvem a nasadil si brýle. „Ty vole… Míre…,“ vydechl jsem. „To je fakt hustý!“ Poprvé jsem to viděl na vlastní oči. A musím říct, že zažít to takhle zblízka teda bylo fakt něco. Jaromír se usmíval. Držel se za tvář a koukal se významně na mě. Vypadal spokojený a nějakým zvláštním způsobem pyšný. „Ta sedla, co?“ řekl. Léto rychle končilo, už nám nebylo na služebně takový vedro a ta klimatizace by už byla, jak řekl šéf, zbytečný plýtvání. Na dovolený si totiž neskutečně odpočinul, takže jsme zrovna čelili neskutečným hovadinám, který začal opět vymýšlet. Místo Kilimandžára mi na stole vyrostl Himálaj. Znovu jsem upadl do hlubokýho přemýš98