Světlo v náS
rozhodli vychovávat je v prostředí, kde jsou dobré školy, kde je to blízko do přírody a voda i vzduch jsou spolehlivě čisté. Což často znamenalo, že se museli odstěhovat ze svých rodných měst a od širší rodiny a že museli investovat každý dolar, aby se mohli na nové adrese usadit. Aby si tuhle lepší adresu s lepší školou mohli dovolit, někdy skončili v pronajatém pidibytě někde u nádraží na kraji městečka – ale i to byl stupínek k určitým výhodám. A taky to skoro vždycky znamenalo, že jejich děti vyrůstaly jako „výjimky“, že kolem nich nebyl skoro nikdo nebo vůbec nikdo stejné barvy pleti, ani ve sportovních týmech, ani v kině ve frontě na popcorn, ani v samoobsluze. Aby jejich děti měly lepší příležitosti, vydali se tihle rodiče na neprobádaný rasový terén. Mám kamarádku – říkejme jí Andrea –, která vyrostla jako „výjimka“ na předměstí New Yorku, v městečku mezi lesy a kopci, kde bylo zvykem stát se členem venkovského klubu, kde tátové jezdili vlakem do práce a maminky obvykle zůstávaly s dětmi doma. Oba její rodiče měli vlastní úspěšnou kariéru, byli to vzdělaní a velice ambiciózní Afroameričané. Bydleli v pěkném domě a jezdili v pěkných autech. Pokud šlo o majetek, dokonale zapadli. Ani to ale nevyvážilo skutečnost, že v homogenním bělošském městečku jako černoši vyloženě vyčnívali. Andrea si už jako malá začala všímat, jak lidé v její přítomnosti vždycky maličko zaváhají, všímala si toho zlomku vteřiny, kdy se někdo, kdo ji ještě neznal, zaraženě vyrovnával s přítomností černé dívenky v privilegovaném prostoru, všímala si té nepatrné doprovodné myšlenky: Jak se sem dostala? Co to má být? Rozhodně to neznamená, že by si Andrea nenašla přátele, kteří ji měli rádi kvůli tomu, jaká je, nebo že měla v tomhle prostředí nešťastné dětství: jenom se už od útlého věku musela potýkat s nálepkou odlišnosti, registrovat signály, že nezapadá, ty tiché, podpovrchové náznaky, že je ve svém vlastním městě v jistém smyslu vetřelkyně. 101