Světlo v náS
rozhodli vychovávat je v prostředí, kde jsou dobré školy, kde je to blízko do přírody a voda i vzduch jsou spolehlivě čisté. Což často znamenalo, že se museli odstěhovat ze svých rodných měst a od širší rodiny a že museli investovat každý dolar, aby se mohli na nové adrese usadit. Aby si tuhle lepší adresu s lepší školou mohli dovolit, někdy skončili v pronajatém pidibytě někde u nádraží na kraji městečka – ale i to byl stupínek k určitým výhodám. A taky to skoro vždycky znamenalo, že jejich děti vyrůstaly jako „výjimky“, že kolem nich nebyl skoro nikdo nebo vůbec nikdo stejné barvy pleti, ani ve sportovních týmech, ani v kině ve frontě na popcorn, ani v samoobsluze. Aby jejich děti měly lepší příležitosti, vydali se tihle rodiče na neprobádaný rasový terén. Mám kamarádku – říkejme jí Andrea –, která vyrostla jako „výjimka“ na předměstí New Yorku, v městečku mezi lesy a kopci, kde bylo zvykem stát se členem venkovského klubu, kde tátové jezdili vlakem do práce a maminky obvykle zůstávaly s dětmi doma. Oba její rodiče měli vlastní úspěšnou kariéru, byli to vzdělaní a velice ambiciózní Afroameričané. Bydleli v pěkném domě a jezdili v pěkných autech. Pokud šlo o majetek, dokonale zapadli. Ani to ale nevyvážilo skutečnost, že v homogenním bělošském městečku jako černoši vyloženě vyčnívali. Andrea si už jako malá začala všímat, jak lidé v její přítomnosti vždycky maličko zaváhají, všímala si toho zlomku vteřiny, kdy se někdo, kdo ji ještě neznal, zaraženě vyrovnával s přítomností černé dívenky v privilegovaném prostoru, všímala si té nepatrné doprovodné myšlenky: Jak se sem dostala? Co to má být? Rozhodně to neznamená, že by si Andrea nenašla přátele, kteří ji měli rádi kvůli tomu, jaká je, nebo že měla v tomhle prostředí nešťastné dětství: jenom se už od útlého věku musela potýkat s nálepkou odlišnosti, registrovat signály, že nezapadá, ty tiché, podpovrchové náznaky, že je ve svém vlastním městě v jistém smyslu vetřelkyně. 101
MICHELLE OBAMOVÁ
Tyhle signály nepatřičnosti zraňují, tyhle rány se hned tak nezahojí. I z mé kamarádky se stala velice vzdělaná žena s dobrou kariérou. Značnou část své profesní dráhy zasvětila problematice diverzity a inkluze v prostředí velkých firem: usilovala o to, aby tam, kde pracuje ona, pojem „výjimka“ ztratil význam. Po tolika letech manévrování mezi lidmi, kteří se na ni dívali jako na odlišnou, si vybudovala nástroje a jakýsi emoční pancíř, který pro ni fungoval. Ale staré rány nezmizely: Andrea se i dneska rozohní, když si vzpomene, jak se její učitelka ve školce nad jejími bílými spolužáky rozplývala a jak je objímala, zatímco ji skoro ani nepohladila. A ještě dneska ji rozpláče vzpomínka na to, jak si připadala neviditelná pokaždé, když její bílý kamarád dostal opravený úkol plný povzbudivých hvězdiček a smajlíků, kdežto jí se její úkoly, které vypracovávala stejně svědomitě a pečlivě, vracely jenom s neosobním podpisem. Bylo to více či méně nenápadné, bylo to tisíc a jedna drobných ran. Moje rodiče žádné předměstí ani potenciální stupínky k čemukoliv nezajímaly. Rozhodli se, že nás vychovají v lůně naší komunity, v kruhu tet, strýčků, prarodičů a bratranců, a nerozmysleli si to ani v době, kdy se jiné rodiny – hlavně ty bělošské – začaly stěhovat pryč. Možná v tom nebyl ani tak promyšlený plán jako spíš maminčina obecná nechuť ke změnám, ale taky si myslím, že mým rodičům se tam, kde jsme bydleli, opravdu líbilo. Znali jsme svoje sousedy. Mezi tou směsicí lidí, v té pestré škále ras, tříd a kultur, které kolem nás existovaly, nám bylo dobře. Ta pestrost byla naším útočištěm. Pro nás znamenala vždycky jen a jen to dobré.
Taky ale znamenala, že prvních sedmnáct let svého života jsem nikdy žádná „výjimka“ nebyla. Rasovou neviditelnost jsem 102
Světlo v náS
poprvé doopravdy okusila teprve na vysoké. Tatínek mě dovezl z Chicaga do Princetonu, a já najednou procházela po rozvětvených cestičkách mezi kamennými domy z devatenáctého století, uhýbala jsem před frisbee, která si na úhledném univerzitním trávníku házeli studenti přípravky v rozevlátých košilích, a tiše jsem žasla. Byla jsem ohromená, že takové místo vůbec existuje a že já, Michelle Robinsonová z Euklidovy avenue, jsem to dotáhla až sem. Bylo to krásné místo a pro mě mělo trochu zvláštní náboj. Ještě nikdy předtím jsem se neocitla někde, kde by byla převaha mladých bílých mužů. (To není generalizace, to je fakt: v mém ročníku byly více než tři čtvrtiny bílých studentů a skoro dvě třetiny z nich byli muži.) Jsem si naprosto jistá, že jsem si jejich přítomnost uvědomovala mnohem víc než oni tu mou. Jako mladá černoška jsem byla v menšině hned na dvou frontách. Když jsem šla po kampusu, měla jsem pocit, že procházím silným silovým polem, že vstupuju na neprozkoumané území. Vždycky mi dalo práci nemyslet na to, jak se liším. I když jsem vyčnívala, brzy jsem si uvědomila, že to nikoho nezajímá. Byla jsem nedůležitá jako závan vzduchu. Princeton měl obecně tak trochu neproniknutelnou atmosféru. Ty vznosné lomené oblouky a přes dvě stě let hrdého elitářství a skvělé akademické pověsti působily dojmem, že my všichni bez ohledu na původ jsme tu jen na návštěvě. Že nás ta instituce všechny přežije. Ale přesto jsem si začala uvědomovat, že někteří z mých spolužáků se v tomhle prostředí přece jen cítí víc doma, že je ta okázalost nezaskočila, že tolik necítí potřebu komukoliv dokazovat svoji cenu. Někteří měli na Princeton v podstatě dědické právo – jak se ukázalo, každý osmý z mých spolužáků v ročníku sem byl přijat na základě rodinných vazeb, byl to potomek dlouhé řady otců a dědečků, kteří kdysi chodili stejnými branami, 103
Ukázka elektronické knihy