98
Karin Härjegård
„Takovou luxusní večeři?!“ Naliju sklenici vína a podám jí ji. „Skål! A vítej!“ „Děkuju. Na zdraví!“ Vytáhnu cherry rajčátka, nakrájím je na kousíčky a dám je do misky. „Tipuju si, že jsi ten druh člověka, co chce mít všechno hotovo, než hosti dorazí,“ podotkne zpoza mých zad. „Jo, to asi jsem.“ Mohla bych jí vyprávět o tom, jak se vždycky snažím, aby bylo krásně prostřeno a svícny a vázy s květinami byly přesně uprostřed stolu, když hosté přijdou. Jak ráda vařím, ale vždycky jsem nervózní, když musím sedět s ostatními a konverzovat. Nejradši utíkám zpátky do kuchyně, abych kontrolovala troubu nebo něco vytahovala z mrazáku. Tam se vždycky nadechnu a zklidním před tím, než zase začnu s ostatními u stolu řešit nesmysly. Nic z toho jí říkat nebudu. „Scházíte se s mužem s takovýma lidma, se kterýma musí být vždycky všechno perfektní?“ „To nevím.“ Uvědomuji si, že odpovídám krátce. Nechci mluvit o sobě, Martinovi a našem životě. Přijde mi to jako jiný svět. Cizí a vzdálený. „A ty, Louise?“ zeptám se radši já jí a krájím přitom okurku na malé kousky. „Žiješ sama?“ „Jo. Teda s Benyou. A zatím to nehodlám měnit. Jsme v jednom nájemním bytě v baráku, co patří našim. Víš vlastně, proč se jmenuje zrovna Benya?“ Zavrtím hlavou. „Benya znamená ‚být světlý‘, ‚svítit‘.“ „Krásné jméno.“ „Ona je moje světlo. Osvítila mi život od samýho začátku, kdy jsem ji dostala.“ Fenka, jako by věděla, že mluvíme o ní, se doplouží do kuchyně a položí hlavu Louise na kolena.