98
L i n a
J a n s e n
Clärenore vycítila za zády vyčítavé pohledy svého doprovodu. Její neustálé popohánění přineslo první úspěchy. Měli zaděláno na to, aby dohnali zpoždění. „Máme naspěch, abychom unikli sibiřské zimě,“ vysvětlila snad už po tisící. I když dozadu nemohla vidět, byla přesvědčena, že se Heidtlingerovi a Grunowovi protočily panenky. „Po cestě přes poušť budete celí žhaví po zchlazení,“ smál se velvyslanec. „Až pojedete do Bagdádu, čeká vás padesát stupňů. Kapoty se vám rozpálí tak, že vám poslouží místo kamen.“ Clärenore se opatrně obrátila k Heidtlingerovi a Grunowovi, ale ti zrovna obdivovali zahradu a velvyslancovým slovům nevěnovali pozornost. Kromě toho neuměli francouzsky, za což byla v tu chvíli vděčná. Ani Söderström velvyslanci podle všeho nerozuměl. Po uvítacím přípitku je sluha zavedl na místa na spaní. Trojice mužů sdílela větší pokoj, kdežto Clärenore měla vlastní, o něco menší. Obě místnosti měly balkon s výhledem na moře. „Na komodě leží dopis, který vám přišel již před týdny,“ upozornil sluha, mladý Libanonec. Stinnesovou už předtím napadlo, že veškeré služebnictvo v domě tvoří domorodci. „Psaní pro mě?“ Mladík přikývl. „Pochází z Německa.“ „Mnohokrát děkuji!“ Sotva sluha odešel, Clärenore přešla ke komodě. Že by problémy v továrně Adleru? Bude nutné z nějakého důvodu změnit trasu? Nebo píše matka? Od svého odjezdu Clärenore poslala domů pět dopisů. Odpověď nečekala, ale v skrytu duše si ji přála. Alespoň malé znamení, že na ni matka myslí. Věděla, že se Clärenore zastaví u francouzského velvyslance. Tuto návštěvu si totiž naplánovala již v Berlíně. S tlukoucím srdcem teď sáhla po obálce, obrátila ji vzhůru nohama a přečetla si jméno odesílatelky: Hilde Stinnesová. Takže nezapomněla. Zaplavil ji hřejivý pocit. Psaní si vzala