ji trápilo pomyšlení na to, jak se matka na Paola vykašlala, takže se na chvilku odmlčela a pak s utrápeným výrazem upřesnila, že jejich otcem byl ještě jiný manžel, matčin první muž Tex. To pro mě byla úplná novinka. Celá ta představa nového manžela se dvěma dětmi mě jenom ještě víc utvrdila v tom, že o matčině životě před příchodem do Leechfieldu nic nevím. Její životopis mi připadal málem jako nějaká šifra. Ano, věděla jsem, že za války v New Yorku chodila na výtvarnou školu. Ale v tom příběhu nefigurovaly žádné děti. Zdůrazňovala vždycky, že jsme s Lecií její první děti, že nás měla až po třicítce, a to už byl nějaký věk. Civěla jsem na ty obrázky na babiččině klíně, dokud knížečku nezaklapla a nezastrčila zpátky do kapsy u šatů. Zatímco jsem se pokoušela v duchu vstřebat obraz těch dvou dětí, dopustila se babička něčeho, co mi sestra dodnes nechce uvěřit – vůbec to k ní nesedělo. Přitáhla si mě za rameno, ovanula mě tím svým smrtelným dechem a řekla, že jestli nebudu poslouchat matku – na tomto místě se mi ústy přiblížila těsně k obličeji –, jestliže budu nadále odmlouvat a chovat se jako zvíře – oči za mastnými obroučkami brýlí měla teď skoro bílé –, pošlou mě „pryč“, jako se to stalo jim. Matku už nikdy od chvíle, co byly batolata, nespatřily. V tu chvíli jsem zjistila, že ten hadí zápach nepochází jenom z jejího bažanta u postele nebo ze zbytků jídla, které se někde v pokoji kazily. Vycházel z ní. Vycházel jí přímo z otevřených úst, z hloubky jejího těla, kde už rakovina nepochybně vyžírala všechno, co bylo lidské. Kdybyste mi v té chvíli řekli, že se jí v břiše svíjejí tucty nově vylíhlých malých ploskolebců, právě vyklubaných z vajíček, asi bych se netvářila překvapeně. Ke všemu si ještě namazala na nosní dírky mastičku Vicks VapoRub proti nachlazení, možná proto, aby se uchránila před zápachem z vlastních úst. Eukalyptus obsažený ve Vicksu ovšem v kombinaci s hadím dechem smrděl ještě hůř. (Do té doby jsem podobný smrad cítila jen jednou, když mě málem vážně uštknul had. Jednou večer, když táta zajel na
97
vypůjčeném člunu do pole povijnic nachových, vytáhl zprudka mokré veslo z bažiny a máchl jím nějakých deset centimetrů nad mou hlavou, takže mi voda zmáčela obličej a holé paže. Vedle člunu něco rychle žbluňklo do vody. Ploskolebec mi visel z větve hned nad hlavou, vysvětlil mi táta. Sledovali jsme, jak se tělo vlní a odplouvá hnědou vodou. Celá jsem se roztřásla, a nebylo to zimou.) Onoho dne s babičkou v pokoji, když v domě nebyl nikdo, kdo by mě zachránil, jsem se roztřásla jen z toho zápachu. Prosmekla jsem se kolem jejího vozíku a utekla do kuchyně. Když se máti vrátila domů, babička jí přikázala, aby mi napráskala. Řekla, že mě přistihla, jak se jí přehrabuji v šuplatech a pokouším se jí ukrást náušnice, což byla taková lež, že jsem se ani nenamáhala ji vyvracet. Tentokrát jsem se řídila Leciinou radou a zůstala jsem klidně stát. Výprask tím pádem trval jen krátce, maminka zaťala bradu a vyplácela mě spíš formálně, jen rukou na zadek. Někdy během toho výprasku jsem začala mazat Texovu a Belindinu existenci – a vymazala jsem je na dalších devatenáct let. V hlavě se mi toho dopoledne otevřela jakási propast a pohltila ty dvě děti tak neúprosně, že jsem se o nich nezmínila ani Lecii, která tou dobou fungovala jako domovní schvalovatel všech teorií týkajících se matky. (Později jsem se dozvěděla, že babička ty fotky ukázala i jí. A i Lecia na ně rychle zapomněla. V tomto smyslu jsme byly společně stiženy amnézií.) Věděla jsem samozřejmě, že tři manželé jsou hodně. Tři manželé překračují hranici mezi malou chybou a ošklivým zlozvykem. (Jedna moje několikrát rozvedená přítelkyně prohlásila, že když člověk říká manželské „Ano“ potřetí nebo počtvrté, musí sám sobě přiznat, že ti druzí za to úplně nemůžou.) Takže dvě děti navíc, které se vynořily z kapsy babiččiných šatů, byly zkrátka nepochopitelnou záhadou. To nevysvětluje tak úplně, proč jsem Texe a Belindu vymazala z hlavy, protože obvykle jste mi mohli nakukat cokoliv. V témže roce mě Lecia (bez jakýchkoli důkazů)
98
přesvědčila, že jsem robot sestrojený k tomu, aby jí sloužil a pomáhal s domácími pracemi. Prohlásila, že se nacházím v neustálém nebezpečí, a pokud nebudu řádně fungovat, tak mě vypnou. Nedokázala jsem se proto v duchu zbavit nejistoty, zejména když mě přesvědčovali, že jsem neschopná, nelidská nebo že nějak jinak nejsem „v pořádku“. Dneska vím, že jsem tyhle dvě děti navíc nedokázala pobrat, protože to byly děti ztracené. A jestliže mohly být ztracené ony – dvě celé děti narozené z mámina těla stejně jako my –, tak může totéž potkat i nás. Uvěřit tomu, že ztratila tyto děti, znamenalo uvěřit tomu, že máti může kdykoli zmizet i z našeho života, zpátky do té prázdnoty, ze které přišla, a že se z nás stane jen její další tajemství. Zkrátka, když mi babička řekla, že by mě mohli odeslat „pryč“, protože zlobím, zněla tato pohrůžka opravdu tvrdě a realisticky. Po babiččině hrozbě jsem začala pozorovat máti ještě bedlivěji, abych zaznamenala, jestli není „nervózní“. Ale dokud neudeřil hurikán Carla, nevšimla jsem si ničeho, což je – jak jsem mezitím zjistila – patrně největší projev „nervozity“ na světě. Sledovala jsem ji. Máti pro změnu sledovala večerní zprávy o počasí, především trasy hurikánů. Měli jsme malou přenosnou televizi, které při jednom záchvatu urazila anténu. Nahradili jsme ji háčkem z ramínka na šaty, obraz osciloval mezi světle šedou a bledě modrou. Kolem hlasatele probleskovala kvůli nekvalitnímu příjmu rozostřená aura. Bylo to ještě před družicovými snímky, na kterých je možné sledovat klubka mraků postupujících k opravdovému pobřeží. Hlasatel, který uváděl i odpolední pořad pro děti zvaný Dobytkář Bill, stál před bílou omyvatelnou mapou Mexického zálivu a kreslil na ni fixou. Malé spirály představovaly tropické bouře. Flotily ohnutých černých šípů znázorňovaly hlavní směr bouře (která k východnímu pobřeží Texasu postupovala bez výjimky buďto od Karibiku na severozápad, nebo přes ostrovy Florida Keys.)
99
Ukázka elektronické knihy