Jadesola Jamesová
Pro mě jí rozhodně moc neměl,“ dodal Akil tlumeně a pořádně zahořkle. Hrdlo se jí stahovalo a chtělo se jí plakat. Netušila, proč ji to tak vzalo. Její neosobní, racionální stránka si uvědomovala, že má Akil svým způsobem pravdu. Ale co ji na tom trápilo, byla absolutní absence zájmu jejího manžela o otce. Byl vážně tak chladný, tak neúprosný? Dokázal opravdu odsouvat své bližní z očí a z mysli takhle snadno? Nakonec jí udělal dříve něco podobného. A i když jí tehdy nic nesliboval, stará bolest se vydrala zpátky na povrch, nezvaná a nevítaná. Akil na ni zíral napůl vztekle, napůl ostražitě, jako kdyby se snažil vybrat si mezi tím jí vynadat a pokusit se objevit, proč je tak rozrušená. „Vím, že jsi jen chtěla pomoct,“ pronesl po dlouhé chvíli. Stále měl v hlase tu zlost, ale trochu ustoupila. „Jasně.“ Tobi poplašilo, když jí z levého oka ukápla slza. Nenápadně ji setřela. Akil beze slova vytáhl z kapsy čtvereček čisté bílé látky a ona zavrtěla hlavou. „Nepotřebuju ho.“ „Vezmi si ho.“ Poslechla ho a dotkla se kapesníkem očí. Akil se zaklonil do opěradla a zkřížil ruce na prsou. Měl impozantní výraz. „Nechci, abys na tohohle člověka mrhala slzami.“ „Jako malá jsem ho měla ráda, Akile,“ zašeptala, hlas tlumený vrstvou bílé látky. Voněla jeho vůní a ona zavřela oči. Zabolelo ji na hrudi. Co to s ní bylo? Proč byla poslední dobou tak naměkko? „A ta vzpomínka je všechno, co mi teď zbývá. Neřekneš mi, co se stalo? Nemůžu si dělat správné závěry, když neznám celý příběh.“ Akil vypadal jako zvíře v pasti. Byl rozčilený a odtažitý, a to vše najednou. Pak se nadechl. „Možná. Ano. Ale ne dneska,“ řekl ostře. „A ty se tam nevrátíš,“ dodal po chvíli. Mluvil klidně, obavy z něj prozatím vymizely. 98