věděl nebo si pamatoval. Malí chlapci a děvčata se tísnili na rohoži u učitele, na plácku vzadu za domem, a s předvídatelnou neochotou a sebezapřením odříkávali súry. I Júsuf by byl své studium postupem času zdárně završil, a směl by se považovat za ctihodného jako jeho spolužáci a starší. Jenomže ho poslali pryč. Chalíl ho sice naučil počítat, ale ani jednou nepřišel s tím, že by jeden či druhý měli číst z Knihy. Když při výletech do města zavítali do mešity, zvládal to Júsuf celkem bez potíží. Při dlouhých modlitbách mu sice myšlenky utíkaly jinam, a když se po něm chtělo, aby odříkával neznámé pasáže Koránu, byl nucen něco nesmyslně drmolit do hlučení ostatních, ale nikdy si neudělal ostudu. Ani nikdy nebyl natolik nezdvořilý, aby některému ze svých sousedů naslouchal příliš bedlivě v touze odhalit, jestli třeba nezakouší podobné nesnáze. Když si to odpoledne sedli spolu s Hámidem, věděl, že tentokrát už se z toho bídného kouta nějakým drmolením jen tak nevymluví. Hámid navrhl, že začnou hlasitým předčítáním súry Já Sín a budou se během čtení střídat. Júsuf otevřel Knihu a listoval stránkami. Hámid ho při tom podezíravě sledoval. „Copak ty nevíš, kde je Já Sín?“ zeptal se. „Já to nikdy nedokončil,“ začal Júsuf. Sikuhitimu. „Školu jsem nedochodil. Myslím, že to nebudu umět přečíst.“ „Co to povídáš? Ty neumíš číst?“ žasl otřesený Hámid. Vstal z podřepu a couvl před Júsufem nikoli ze strachu, ale jako před něčím ničivým či úděsným. „Maskini! Ty chudáku malá! To není správné! Oni tě to doma nenaučili? Co je to za lidi?“ Júsuf si ztěžka povzdechl. Styděl se za své selhání i potupu. I on už vstal, protože vsedě na zemi se cítil zranitelný. Měl hlad, byl unavený a přál si, aby nemusel podstoupit scény, o kterých věděl, že přijdou, nicméně pocit hanby nebyl tak děsivý, jak se původně obával. „Majmúno!“ křičel Hámid na ženu, jako by ho na nože brali. Júsuf si už začínal myslet, že i Hámid pociťuje účinky půstu a zanedlouho se zase posadí a bude mu tiše vykládat
97