Když zhasnou světla… (Ukázka, strana 99)

DEVÁTÁ KAPITOLA „Jste připravené?“ ujišťovala se Delilah a zaclonila si rukou tvář proti slunci.

Elise se zadívala na jednopatrovou venkovskou rezidenci uprostřed zemědělských pozemků Milly Hawthorneové. Tady vyrůstala, jiný domov si nepamatovala, stejně jako nikoho jiného, kdo by se o ni staral a miloval ji tak jako Milly. Jenže stát tu nyní se sestrami a vědět, že Milly už za těmi domovními dveřmi není, v ní ještě silněji probouzelo touhu vstoupit dovnitř a položit všechny ty otázky, před které je postavila tajuplná složka v sejfu ve sklepě.

Až na to, že už nebylo, komu je položit.

Elise mohla pouze doufat, že odpovědi najdou někde v domě a pak budou muset najít způsob, jak se s pravdou, ať už je jakákoli, vyrovnat. „Stejně tady nic nenajdeme,“ vyjádřila své pochybnosti Sára. „Ale podívat se stejně musíme, tak do toho, ať už to máme za sebou.“ Elise polkla a všechny tři zamířily ke dveřím.

Kdyby Milly ještě žila, visel by na nich ozdobný věnec, který vždy odpovídal ročnímu období. V kuchyni by na ně čekaly čerstvě napečené sušenky a každé z nich by se dostalo vřelého objetí na přivítanou, takže by se všechny opět cítily jako doma.

Smrt jim tuto úžasnou ženu vzala, ale nemohla jim vzít celoživotní vzpomínky, které si nesly v srdci.

Když zhasnou světla…

„Neměly bychom se rozdělit a vzít si každá kousek domu?“ zeptala se Elise.

Delilah otočila klíčem v zámku a otevřela dveře. „Možná by to tak bylo lepší, když budeme všechny v jedné místnosti, neuděláme ani kousek práce. Budeme jen brečet a vzpomínat.“ Sára se nevesele zasmála. „Tak já budu brečet tak jako tak, ale jinak souhlasím. Když se rozdělíme, stihneme toho víc a snad tady opravdu něco najdeme.“ „To také doufám, ale když toho nebylo víc ani v sejfu, ani ve sklepě, nevím, kde ještě bychom měly hledat,“ přemítala Elise nahlas.

Prošla za sestrami dovnitř a nedokázala se ubránit úsměvu. Dům ještě pořád voněl květinami. Milly je měla čerstvě natrhané ze zahrady snad v každém pokoji. Elise zamířila po širokém schodišti do patra, kde měly svoje ložnice. „Já si vezmu vršek,“ oznámila. „Vy si třeba rozdělte sklep a přízemí. Budu v Millyině pokoji. Vím, že bychom měly vyklidit celý dům, ale řekly jsme si, že nejdřív zkusíme najít nějaké odpovědi. Souhlas?“ Delilah i Sára přikývly. „Vyklidit dům ano, ale s prodejem snad tolik pospíchat nemusíme?“ otázala se Sára. „To nemusíme, aspoň pokud jde o mě,“ přidala se souhlasně Delilah.

Elise se musela kousnout do rtu, aby překonala hrozící nápor dojetí. „Tak proč jsme ho vůbec nabízely k prodeji?“ ozvala se Elise. „Nikdo nás k tomu přece nenutí.“ „Protože už máme každá vlastní bydlení,“ připomněla Delilah jejich původní rozhodnutí. „I když já bych nemusela být dál v pronájmu a mohla bych se sem nastěhovat zpátky. Jen jsem si nebyla jistá, jak to dopadne s rozvodem.“ 99

Jules Bennettová

Elise stále doufala, že žádný rozvod nakonec nebude, ale na podobnou konverzaci teď nebyla ta správná doba. Dnes toho mají dost i bez toho. „Zkusme se tedy domluvit, že nebudeme dělat žádná ukvapená rozhodnutí,“ navrhla Elise. „Peníze z prodeje nepotřebujeme a jedné z nás by se dům mohl hodit. Takže si ho ještě necháme a soustředíme se spíš na to, abychom našly naše táty.“ „Opravdu to chceš? Zjistit, kdo byli naši tátové?“ zeptala se Delilah.

Elise si vlastně nebyla jistá. Pokud šlo o její rodinu, vzpomínky na Milly byl vše, co k životu potřebovala.

Samozřejmě i ona byla zvědavá, stejně jako její sestry. Věděl její biologický táta, že je její máma těhotná?

A pokud ano, nepokoušel se své dítě někdy najít?

Jak se ale bude cítit, pokud se dozví, že jejímu otci na ničem z toho nezáleželo? Co když byl ze stejného těsta jako její máma? Anebo se nakonec usadil a má někde svoji vlastní rodinu. Má právo mu jen tak vpadnout do života? „Popravdě řečeno nevím, co vlastně chci,“ přiznala se Elise. „Poslední dobou mám v hlavě jeden velký zmatek.“ „A mluvíme teď o Milly a našich tátech nebo o Antoniovi, na kterého si pořád myslíš?“ Elise sebou trhla a jen zamrkala, protože její sestra přesně shrnula všechny příčiny její vnitřní rozervanosti. „O všem dohromady,“ přiznala se. „Ale ne,“ zalomila Delilah rukama. „Nemůžeš se přece upínat na chlapa, se kterým ses náhodně vyspala. Já si jednoho takového vzala a sama vidíš, jak to dopadlo.“ „Vy s Camdenem se k sobě ale perfektně hodíte,“ přisadila si Sára. „I když tohle už jsme řešily asi milionkrát a teď na to opravdu není čas.“ 100 Ukázka elektronické knihy