„A vy chcete práci ještě letos, že?“ Když jsem hned neodpověděla, Jason se rozesmál. „Máte kuráž.“ „Překvapuje vás to?“ „Mělo by?“ „Nevím.“ Pokrčila jsem rameny. „Beru to tak, že neznáte moc žen jako já.“ „Indek?“ „Tak.“ Přejela jsem ho pohledem odshora dolů. „A žen, které vám nepodlézají. Sexuálně, citově…“ Odmlčela jsem se. „Intelektuálně. Jste zvyklý být první, kdo odejde. Mám pravdu?“ „No… když vás v pěti letech opustí matka, předpokládám, že…“ Jason se zarazil a jeho chování se náhle změnilo. Užívala jsem si to škádlení, flirtování se sexy starším mužem, který mě už vyloučil z uchazečů o zaměstnání, ale teď mi to bylo nepříjemné. Nedokázala jsem v něm číst. „Jako bych nic neřekl,“ uzavřel Jason po dlouhé odmlce. Závoj sklouzl tak rychle, až nás to oba zaskočilo. Lidé měli tendenci se mi až příliš svěřovat – rodina, spřátelení známí, dokonce i cizí lidé. Měla jsem ale pocit, že Jason Knox není ten typ, který by se tak snadno odkryl. Svou zranitelnost střežil v trezoru. „Já nic neslyšela.“ „Děkuju,“ řekl. Vzhlédla jsem od vína a podívala se mu do očí. Pozorně si mě prohlížel a šílené bylo, že to působilo, jako by mě opravdu viděl. Abych prolomila napětí, řekla jsem: „A i kdybych to slyšela, nebudu vám nabízet soucit. Všichni máme problémy s matkou a vy jste navzdory těm svým došel v životě dost daleko.“ Jason se znovu zasmál. Dost hlasitě na to, aby se skupinka stojící opodál otočila a zvědavě nastražila uši. „To, co jsem řekl předtím, bych měl upřesnit,“ pokračoval Jason tiše. „Oficiálně naše společnost nenajímá studenty prvního ročníku.“ Odvrátila jsem se od něj, nebyla jsem si jistá, že se mi líbí, co naznačuje. 97
„A neoficiálně?“ zeptala jsem se. „Hledám novou asistentku.“
Ze začátku jsem byla opravdu jen jeho asistentka. Jason mi posílal e-maily s právními otázkami a já jsem na ně horlivě odpovídala. Zůstávala jsem dlouho do noci v knihovně a používala Westlaw nebo LexisNexis, abych si vyhledala nejnovější precedenty stanovené Komisí pro cenné papíry nebo prozkoumala šedá místa v zákoně o bankovním tajemství. Zpracovávala jsem své rešerše a analýzy do výstižných memorand a vždy jsem je odevzdávala brzy, protože jsem si nemohla dovolit udělat chybu. Neměla jsem žádné konexe jako průměrní běloši v mé třídě a nebyla jsem v nejlepším percentilu jako Ajay. Pokud jsem chtěla mít šanci v nějaké velké firmě, Jason byl můj výtah nahoru. Potřebovala jsem udělat dojem, dokud mi nebude moci nabídnout skutečnou práci. Takže jsem ignorovala všechna výstražná znamení. Neptala jsem se Jasona, proč si píšeme přes SMS nebo jeho soukromý gmail, a ne přes jeho firemní účet, ani proč mě štědře platí ze svého osobního bankovního účtu. Ani jsem nemrkla, když mě požádal, abych nikomu neříkala, že pracuju z domova, protože by to „vypadalo špatně“, kdyby se právnická komunita dozvěděla, že se svými zaměstnanci nejsou schopni zvládnout vlastní práci. Řekla jsem rodičům, že pracuju pro jednoho profesora, a Ajayovi a svým dalším známým na právnické fakultě jsem namluvila, že dělám pro příbuzného. Hrála jsem jeho hru. Dělala jsem, co po mně chtěl. A pak mi Jason řekl, že mě potřebuje v Bostonu. Poslal pro mě černé auto a já si oblékla svůj jediný kostýmek, který se pomačkal, jen co jsem vklouzla na zadní sedadlo. Řidič se mnou nemluvil a já strávila následující hodinu naštvaná na Jasona, že mě do města povolal tak narychlo. Byl konec jara a závěrečné zkoušky se blížily. Se vší tou prací, kterou mi v posledních měsících poslal, jsem měla sotva čas studovat. 98
Měla jsem odejít, když mě řidič vysadil u Four Seasons na Dalton Street. Měla jsem se dát na útěk, když mi Jason napsal číslo svého pokoje a já si uvědomila, že to není zasedačka, kam za ním mám přijít. Měla jsem vědět, že je to moje poslední šance uniknout. „Co sis to oblékla?“ zeptal se mě Jason, když otevřel dveře. Měl na sobě huňatý bílý župan a pravděpodobně nic pod ním. Byla jsem jako opařená. „Kostýmek,“ odpověděla jsem škrobeně. „Kam jdeme?“ Místo odpovědi otevřel dveře dokořán a pokynul mi, abych ho následovala dovnitř, a já to navzdory svému přesvědčení udělala. Když se za mnou dveře zavřely, sledovala jsem, jak z nočního stolku sebral peněženku. Vylovil z ní kreditní kartu. Div jsem se nepozvracela, když ji hodil na postel. „Do prdele, Jasone.“ Zavrtěla jsem hlavou a couvala. „Nevím, co si myslíš…“ Odmlčela jsem se, když jsem ucítila, jak mě pevně drží za předloktí. „Uklidníš se?“ „Nejsem šlapka.“ „Ne,“ řekl, „to nejsi. Jsi mnohem lepší.“ Ušklíbl se vlastnímu vtipu a já se vymanila z jeho sevření. „Při své práci občas potřebuju pomoc.“ Ukázala jsem na jeho župan. „Tak to se vsadím…“ „Říkám ti, aby ses uklidnila.“ Bylo to poprvé, co jsem se v Jasonově blízkosti necítila bezpečně. Poprvé, co se na mě podíval, jako by mi mohl ublížit, jako by to dokázal bez mrknutí oka udělat. „Kde se vidíš za pět let, Sáro?“ Ušklíbla jsem se nad tou otázkou, kterou studentům práv vždycky doporučovali připravit si na pohovor. „Pracuju v nejlepší právnické firmě v Bostonu,“ řekla jsem vyrovnaně. „Jsem tvoje starší koncipientka. Budu se ucházet o místo partnera.“ 99
Ukázka elektronické knihy