Nechtěli jsme nikam odjíždět. Chtěli jsme, aby Rusko přišlo k nám, čekali jsme na něj.“ „Ale říkáte přece, že se střílelo.“ „To víte, že se střílelo. A taky to bouchalo. Sednete na maršrutku* a nikdy nevíte, jestli dojedete, jestli se vrátíte. Ale my jsme si zvykli. Slyšíte hvízdání a pak ránu – letí to k nám. Slyšíte ránu a pak hvízdání – letí to od nás. Grady střílejí takhle, minomety zase jinak. Přistěhovala se k nám smrt. A my jsme se jí nelekli. Co tak koukáte? Člověk si zvykne na všechno. Nechcete trochu vody?“ Z hydrantu na dvoře teče průzračná ledová voda. Nastavuju ruce, piju, oplachuju si obličej. Vnuci, kterým Galina Lvovna nahradila matku, se vracejí z procházky a prosí, aby se mohli koukat na telku, ona jim to dovoluje. Říká: „Koukejte se s tátou. Bude rád. Já přijdu hned.“ Prosím ji, jestli by mi neukázala nějakou fotografii Olgy, své snachy, Sergejovy ženy a matky chlapců. Ona říká: „Ty jsou v Doněcku.“ „Vy jste je nevzali?“ „A jak asi? Když nám 18. února řekli, že se máme evakuovat, dali nám na všechno dvacet minut. Musela jsem sbalit děti, sbalit syna, tak jaképak fotografie?“ Říkám: „A v telefonu?“ Z kapsy těsného svetříku vytahuje tlačítkový telefon. Říká: „My v Doněcku jsme si tyhle telefony s obrázky, co máte vy, nekupovali. Jsou drahé a nejsou bezpečné. Nám stačí tyhle. Ale * Маршрутка (маршрутное такси). V zemích bývalého SSSR masově rozšířený typ poloveřejné osobní dopravy využívající osobní dodávky či mikrobusy – pozn. překl.
98