Nechtěli jsme nikam odjíždět. Chtěli jsme, aby Rusko přišlo k nám, čekali jsme na něj.“ „Ale říkáte přece, že se střílelo.“ „To víte, že se střílelo. A taky to bouchalo. Sednete na maršrutku* a nikdy nevíte, jestli dojedete, jestli se vrátíte. Ale my jsme si zvykli. Slyšíte hvízdání a pak ránu – letí to k nám. Slyšíte ránu a pak hvízdání – letí to od nás. Grady střílejí takhle, minomety zase jinak. Přistěhovala se k nám smrt. A my jsme se jí nelekli. Co tak koukáte? Člověk si zvykne na všechno. Nechcete trochu vody?“ Z hydrantu na dvoře teče průzračná ledová voda. Nastavuju ruce, piju, oplachuju si obličej. Vnuci, kterým Galina Lvovna nahradila matku, se vracejí z procházky a prosí, aby se mohli koukat na telku, ona jim to dovoluje. Říká: „Koukejte se s tátou. Bude rád. Já přijdu hned.“ Prosím ji, jestli by mi neukázala nějakou fotografii Olgy, své snachy, Sergejovy ženy a matky chlapců. Ona říká: „Ty jsou v Doněcku.“ „Vy jste je nevzali?“ „A jak asi? Když nám 18. února řekli, že se máme evakuovat, dali nám na všechno dvacet minut. Musela jsem sbalit děti, sbalit syna, tak jaképak fotografie?“ Říkám: „A v telefonu?“ Z kapsy těsného svetříku vytahuje tlačítkový telefon. Říká: „My v Doněcku jsme si tyhle telefony s obrázky, co máte vy, nekupovali. Jsou drahé a nejsou bezpečné. Nám stačí tyhle. Ale * Маршрутка (маршрутное такси). V zemích bývalého SSSR masově rozšířený typ poloveřejné osobní dopravy využívající osobní dodávky či mikrobusy – pozn. překl.
98
nebojte, příští týden máme jet autobusem do Doněcka, organizují to dobrovolníci. Vezmu si tam nějaké věci, ty fotografie jsem chtěla vzít taky. Nějakou vám pošlu, abyste se podívala.“ Ptám se, jestli není nebezpečné jezdit teď do Doněcka. Vždyť je to přímo ve válečném kotli. Odhrnuje si z čela pramen vlasů: „Víte, Káťo, umřít by pro mě byla obrovská úleva. Ale Bůh má se mnou zjevně jiné plány. Teď běžte, běžte, já už musím.“ Po pár týdnech mi Galina Lvovna přes dobrovolníky pošle fotku: vysoký muž s výraznými kouty drží v náručí zavinovačku s miminkem, miminko není vidět, zavinovačka je převázaná modrou mašlí. Vedle něj je žena v červené blůze a modré sukni, vlasy má světlé, oči tmavé a ve tváři ruměnec. Mezi nimi dítě. Drží mámu za kapsu sukně. Dole je datum: 13. června 2013.
99
9. Žehlička
V květnu roku 2022 si Inga zamilovala žehličku. Žehlička se sune směrem doleva a mění všechno pomačkané a nehezké v hladké a teplé. „Kdyby to tak šlo i v životě,“ říká Inga. A dívá se na žehličku. Žehlička ji uklidňuje. Inga žehlí. Divím se, že žehlí i džíny. „Žehlím všechno, i džíny,“ opakuje jako ozvěna, „jenže život nevyžehlíš.“ A tak se náš rozhovor velice rychle vrátil zase na začátek. Mlčíme. Žehlička vydechuje páru, pohybuje se a uhlazuje cizí zmačkané věci. Inga říká: „Samozřejmě mám štěstí: mám práci, mám kde bydlet, nikdo mi nemluví do života, nikomu nic nedlužím. Jsem jako hrdinka nějakého filmu o špionech: jako by mě sem kvůli něčemu uklidili, vytvořili krycí legendu – a já se najednou s bílým listem papíru místo svého předchozího života ocitám někde, kde o mně nikdo nic neví. A můžu o sobě vyprávět cokoli – a komukoli. I vám to teď můžu vyprávět…“ Žehlička přejíždí zleva doprava, vypouští páru a zastavuje se. Inga se na mě dívá. Já se dívám na Inžiny ruce, které drží žehličku: vidím vystouplé modré žíly a dlouhé prsty, jaké mají hudebníci, na levé ruce snubní prsten. Inga má modré oči a protáhlý bílý obličej, orámovaný platinovými kadeřemi, u kořínků šedými. Inze je čtyřicet dva. Mohla bych říct, že Inga je velice krásná 100 Ukázka elektronické knihy