R Á NA DO SR DCE
Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit, že americká Miss, učitelka angličtiny slečny Ester, udělala to rozhodnutí, jak tvrdila Filomena. Neměla k tomu žádný důvod. Byla plná nadšení, když mi řekla, že odjíždí, a požádala mě, abych jí ušila nový korzet, speciální, plný vnitřních kapsiček mezi kosticemi, do nichž se daly schovat peníze na cestu. Byla spokojená, ulevilo se jí, že se zbavila vztahu, který ji skličoval a který jí v poslední době ničil život. Já jsem nevěděla, o jaký vztah se jednalo, Miss se mi nesvěřovala, ale nemohla jsem si nevšimnout, že se její nálada v poslední době zlepšila. Věděla jsem, že už napsala sestře do New Yorku a ohlásila jí svůj příjezd, protože jsem to byla já, kdo šel na poštu poslat dopis. Věděla jsem, že už si koupila lístky na loď, která ji měla odvézt do Liverpoolu, a další na zaoceánskou loď, jež ji o tři měsíce později měla odvézt z Anglie do Ameriky. Já sama jsem ty lístky vyzvedla v cestovní kanceláři. Ve dnech, kdy jsem za ní docházela, abych se starala o její prádlo, mě pověřovala těmito drobnými úkoly. Její hospodyni Filomeně se nelíbilo, když ji posílala ven na pochůzky, 97
jako by byla nějaká nezkušená služtička, zatímco já, která jsem byla placená za den práce, jsem s tím problém neměla, naopak jsem byla ráda, když jsem si mohla občas protáhnout nohy a porozhlédnout se po městě. Filomena byla namyšlená, neuměla číst, a co se týče práce její paní, dávala najevo lhostejnost, ne-li pohrdání. Zato ve mně skutečnost, že je Miss novinářka, vzbuzovala zvědavost a nadšení. Škoda, že žádný z jejích článků nebyl zveřejněný v časopisech, které jsem si občas půjčovala v pojízdné knihovně. Ona ovšem psala anglicky a nikdo ve městě, možná kromě slečny Ester, by její články, které byly publikovány jen v Americe, nedokázal přečíst. Když si všimla, že se zajímám o její práci, řekla mi nedávno potěšeně, že podepsala smlouvu s novinami z Filadelfie, s nimiž spolupracovala, na sérii dvanácti článků o starobylých obrazech malovaných na zlatém pozadí, které objevila v našich vesnických kostelech.
Já jsem si Miss oblíbila, i když to byla výstřední žena a lepší rodiny ve městě ji nepřijímaly, hodně ji pomlouvaly a tvrdily o ní, že je to potvora, ostatně jako všechny ženy bez manžela, cizinky nebo Italky, které opustily otcovský dům, aby cestovaly po světě, a které si vydělávaly na živobytí prací. Kdyby byla chudá, švadlenka jako já, dělnice nebo služka, odpustily by jí to, protože by znala své místo a nesnažila by se s nimi jednat jako se sobě rovnými. Ona si ale připadala stejně dobrá, nebo si možná jako správná Američanka ani neuvědomovala, že u nás jsou rozdíly mezi různými vrst vami, třídami a rodinami hluboké a nepřekonatelné. A že 98
ženám není povoleno chovat se stejně svobodně jako muži. V pase měla Miss napsáno „profesionálka“. Bylo tím očividně myšleno v oblasti žurnalistiky a kritiky umění; policejní komisař to dával k dobrému mezi lidmi a panstvo se tomu smálo. Pro ně „profesionálka“, jak mi vysvětlila slečna Ester, znamenala jen jednu věc, tu, kterou nazývali „nejstarší profese na světě“, prostitutku. I Ester měla slečnu Lily Rose ráda. Dům Artonesiových byl jediný, který mladé Američance otevřel dveře, když před zhruba deseti lety přišla žít do našeho města. Pan Enrico ji zavolal, aby dávala hodiny angličtiny jeho dceři, a tak jsem ji poznala.
Když moje babička ještě žila, často jsme trávily dny šitím u Artonesiových a Miss, která mluvila perfektně italsky, ji požádala, jestli by mohla chodit i k ní, jednou za týden, aby jí udržovala v pořádku prádlo. Já jsem ji někdy doprovázela. Miss žila v pronajatém bytě v moderní části města, pěkném, zařízeném jednoduše, ale se spoustou velmi barevných obrazů. Některé namalovala ona sama, jiné nakoupila na venkově a ve vesnicích ve vnitrozemí, při cestách po kostelech a sakristiích. Byla amatérská malířka, ale profesionálně se zabývala kritikou umění a sběratelstvím, jak nám vysvětlila. Její články, které posílala poštou do novin ve Filadelfii, byly o italské malbě, obzvlášť o té z našeho kraje. Zajímaly ji především staré obrazy, ale také ty modernější. Po pár měsících, kdy navštěvovala, i když jen příležitostně, její dům, moje babička prohlásila: „Ať městské klepny tvrdí, co chtějí, slečna 99
Ukázka elektronické knihy