11. KAPITOLA
HODINY UBÍHALY. Nejdřív jsem se snažila zůstat vzhůru, myslela jsem si, že ujedeme jen kousek cesty a pak přijde Kaden a promluvíme si, ale to se nestalo. Jeli jsme dál a dál a nakonec jsem usnula. Tělo jsem měla utahané, bolavé, adrenalin konečně vyprchal a mně zůstala únava, která mi drásala kosti, a tělo, které se zoufale snažilo dát dohromady. Když jsem se probudila, kdosi zrovna otevíral dveře zadní části dodávky. Obě s Mirou jsme se v očekávání posadily a já zatajila dech, ale nebyl to Kaden. Vlastně jsem toho člena smečky Hado noše vůbec nepoznávala. Byl mi matně povědomý, zřejmě jsem ho vídala ve městě, ale nikdy jsem s ním nemluvila. „Vylezte,“ přikázal a v jeho hlase bylo víc nepřátelství, než jsem čekala. Vylezla jsem ven a mžourala jsem, když jsem si prohlížela okolní krajinu. Už jsme nebyli v poušti, ale nevypadalo to ani jako lesy na území smečky Hadonoše. Došlo mi, jak dlouho jsem ne byla venku. Otočila jsem se, pomohla Miře a pak se obrátila na mužského měnlivce. Zkřížil ruce na prsou, obě si nás prohlédl a pak pokynul
[ 98 ]