PAULA FREDRIKSENOVÁ: APOŠTOL PAVEL, POSEL BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ
Krista ji musela stejně dramaticky potvrdit. Jak se domnívali, v osobě jejich popraveného vůdce se naplnily dva hlavní přísliby mesiánského věku – vzkříšení mrtvých a zadostiučinění pro spravedlivé. Zjevení Krista pokračovala a přibývalo jich (1K 15,4–7; Mt 28; L 24,13–51; J 20,15–21,19; Sk 1,1–11). Ježíšovi učedníci se znovu seskupili v Jeruzalémě, shromáždili své společenství a čekali. Na co? Všechny materiály, z nichž můžeme čerpat, byly sepsány několik desetiletí po těchto událostech a tento časový odstup je bezpochyby poznamenal. Už ve dvou nejranějších dokumentech, Pavlových dopisech a Markově evangeliu, je vypjaté očekávání konečného příchodu království spojeno s očekáváním Ježíšova triumfálního návratu. Ježíš se postaví do čela andělského vojska a za zvuků nebeských trubek se vrátí jako vítězný válečník, aby rozdrtil síly zla, vzkřísil mrtvé a shromáždil své vyvolené – jinými slovy se vrátí jako dobyvatelský mesiáš.130 Jenže Ježíš pořád nepřicházel. Proč? V polovině 1. století to Pavel vysvětloval s odkazem na probíhající konverzi pohanů k evangeliu: teprve až vstoupí jejich „plný počet“, přijde „vysvoboditel ze Siónu“ a nastanou konečné události (Ř 11,25–32). Marek někdy po r. 70 po Kr. zjevné zpoždění království zdůvodňoval konstrukcí dvougeneračního časového rámce. Hříšné a cizoložné pokolení Ježíšových současníků nemohlo obdržet znamení příchodu království (Mk 8,38). Toto znamení, jímž je zničení jeruzalémského chrámu Římany, dostane až spravedlivá generace, generace Markova (13,1–4, 13,26). Podle evangelistova ujišťování spočíval apokalyptický význam pádu chrámu v tom, že oznamoval blízkost Ježíšova druhého příchodu jako vítězného Syna člověka, a tedy blízkost konce věků a vykoupení.131 Můžeme se vydat proti proudu času a vystopovat trajektorii vedoucí od Marka (asi r. 75) přes Pavla (asi r. 50) až k Jeruzalému kolem roku 30? Více než dvacet let předtím, než Pavel napsal list Římanům, museli původní učedníci hledat způsob, jak sobě samým i svému společenství vysvětlit, proč království pořád nepřichází, přestože pokračují zjevení vzkříšeného Krista. (Viz Skutky 1,6: „Ti, 98
3. Pavel: misie a pronásledování
kteří byli s ním [učedníci], se ho ptali: ‚Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?‘“) Z těchto zdrojů můžeme odvodit, na co prvotní následovníci Krista, znovu seskupení v Jeruzalémě, čekali: na definitivní, konečné zjevení Krista, které bude znamenat příchod království. V jejich naději je jistě utvrzovaly činy, k nimž je zmocnil svatý duch: uzdravování, prorokování, exorcismy.132 Jejich počty se rozrůstaly a stejně tak vzrůstala intenzita jejich očekávání (viz Skutky 2,41–47, odehrávající se během poutního svátku po Ježíšově popravě, tj. na Šavuot/letnice). A přesto se nic nedělo. Kde se stala chyba? Učedníci přišli s odpovědí založenou na jejich vlastní zkušenosti s Ježíšovou misií. Aby připravil Izrael na přicházející království, zvěstoval Ježíš tuto dobrou zprávu v židovských vesnicích v Galileji a Judsku a v samotném Jeruzalémě. A jeho oddaní následovníci usoudili, že mají-li v jeho díle pokračovat, musejí Galileu a Judsko opustit a přinést evangelium Izraeli v diaspoře. Teprve až bude připravena většina Izraele, budou moci nastat konečné události. Prvotní společenství se následně vrhlo do horečnaté činnosti a začalo šířit dobrou zprávu mezi Židy žijícími mimo Ježíšovo původní pole působnosti. („Království je blízko: kajte se!“) Tito apoštolové se pohybovali sítí židovských komunit lemujících Středozemní moře a cestovali z Jeruzaléma do pobřežních nížin, do Lyddy, Joppe, Caesareje, kde pokračovali v Ježíšově díle přípravy Izraele na nadcházející vykoupení, nyní spojené s jeho blížícím se mesiánským návratem. A jak se tito galilejští a jeruzalémští apoštolové přesouvali do měst se smíšeným obyvatelstvem, jako bylo Joppe nebo Caesarea, a do měst diasporních, jako Antiochie nebo Damašek, museli v tamních synagogách ke svému překvapení narazit i na pohany. Nanejvýš pár let po ukřižování se tedy v Pavlově synagogální komunitě v Damašku objevili apoštolové nadšeně hlásající tuto zprávu o blížícím se příchodu Božího království, které měl, jak se nyní domnívali, nastolit mesiáš při svém brzkém návratu. Můžeme-li zobecnit z pozdějšího obrázku vykresleného v Pavlových listech a ve Skutcích, 99
PAULA FREDRIKSENOVÁ: APOŠTOL PAVEL, POSEL BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ
tito apoštolové měli v synagogách příležitost vykládat svou zvěst, interpretovat písmo, debatovat s posluchači a prokazovat svou autoritu charismatickými úkony, jako byla léčba nemocných a exorcismus. V tomto prostředí diasporních synagog museli být přítomní též pohané, kteří se k nim dobrovolně přidružili jako bohabojní. Tato jejich přítomnost byla v šíření evangelia novým faktorem – a to faktorem, který, jak se domnívám, musel ve svých praktických aspektech tyto apoštoly zprvu zastihnout nepřipravené. Na galilejském a judském venkově bylo zřejmě pohanů poskrovnu. Ježíš kázal především v židovských vesnicích. V Jeruzalémě, kde rovněž působil, se vyskytovaly dvě významné pohanské skupiny, zvlášť během poutních svátků: římský prefekt se svými 3000 vojáky a pohanští návštěvníci chrámu. Pohané jako takoví nicméně podle všeho nebyli skupinou, na niž se Ježíš či jeho učedníci zaměřovali anebo s níž vstupovali do většího styku. Nyní se však evangelium přesunulo do širšího geografického světa – a tak i do širšího světa sociálního.133 Co se stalo potom? Někteří z těchto pohanských sympatizantů zjevně na dobrou zprávu, že se blíží království, zareagovali kladně. Pro apoštoly však bylo nemyslitelné, že by praktikující pohané mohli být členy evangelijního shromáždění. To, že přijali evangelijní zvěst a jsou jí oddáni, tedy tito pohané museli stvrdit tím, že přestali uctívat své vlastní bohy a zaslíbili se výhradně bohu Izraele. Tato neočekávaná reakce jistě apoštoly jenom utvrdila v jejich přesvědčení, že království opravdu je za dveřmi: přesně jak kdysi předpověděl Izajáš, národy se skutečně obracely od model k „bohu živému a skutečnému“ (1Te 1,9). Poté se nejspíš utvořilo malé společenství přesvědčených (ekklésia) – smíšená skupinka složená z apoštolů z původního jeruzalémského společenství, místních Židů a místních judaizujících pohanů –, a to nejprve v rámci samotné širší synagogální komunity. Tito lidé každý týden chodili společně s ostatními Židy do synagogy, aby se pomodlili a vyslechli si písmo; zároveň se však scházeli samostatně v menších skupinkách, které společně jedly, modlily se, poslouchaly proroctví a vykládaly písmo – a s rostoucím 100 Ukázka elektronické knihy