K a t h r y n 98
L e
V e q u e
•
O b á v a n ý
r y t í ř
Přikývl a hodlal následovat Amadea. Jeho pobočník se však již vracel a za otěže vedl neklidné zvíře. Kellington se klisnu snažila utišit, jenže byla stále vystrašená z ostatních koní. „S válečnými jezdci se necítí dobře,“ vysvětlila Jaxovi. „Buď s ní pojedu na konci skupiny, nebo v jejím čele.“ Jax se zamyslel, načež k ní natáhl ruku. „Amadeo,“ poručil. „Nadzvedni ji.“ Amadeo předal otěže nejbližšímu vojákovi a seskočil z vlastního koně. Byl tichým a poslušným rytířem, když se však přiblížil k Jaxovi, odkryl hledí a promluvil. „Bylo by lepší, kdyby jela se mnou nebo s někým jiným,“ dovolil si navrhnout. „Ty v čele zástupu představuješ snadný cíl a lady na sobě nemá žádnou ochranu.“ Jaxova prvotní reakce byla zlomit mu kosti za zpochybňování jeho rozhodnutí. Jenže pak se zarazil a uvědomil si, že má pravdu. Přesto ruku držel nataženou. „Nadzvedni ji,“ zopakoval. „Pojedu uprostřed. Ty se ujmeš vedení.“ Amadeo nic nenamítal. Pomohl Kellington do sedla a vrátil se ke svému koni. Přiklusal dopředu a zástup se znovu dal do pohybu. Jax si Kellington posadil před sebe a společně s otěžemi ji jednou rukou přidržoval. Zaujal nové místo ve středu skupiny a vykročil kupředu. Jízda s Jaxem představovala pro Kellington nevídanou zkušenost. Zaprvé byl od hlavy až po paty vyzbrojen zbraněmi, jimiž by si podrobil celý Londýn, zadruhé jeho kůň byl obrovský a ona měla z hřbetu dobrý výhled široko daleko. A zatřetí se třásla strachy. Ústa držela sevřená a nechala se vést směrem k Haddenu, jenž byl od Pelinomu vzdálen asi hodinu cesty. Ráno bylo svěží a teplé sluneční paprsky zahřívaly okolní krajinu. Dvojice na koni cestovala v tichosti – Kellington se bála vydat hlásku a Jax se nechtěl rozptylovat tlacháním. Cesta se nekonečně vlekla, po nějaké době nakonec přece