oslabení horečkou, muži se zlámanýma nohama nebo rukama… ti všichni si posedali kolem a oči jim zářily štěstím. „Jak je možné, že jeho hlas zní tak jasně i přes hukot bouřky?“ nechápal otec Pavel. „A jak je možné, že svatý František z Assisi mluvil s ptáky?“ odvětil Mansilhas radostně.
*** O tři dny později uviděli pevninu. „Nečekejte žádný tropický ráj,“ varoval je doktor de Sa raiva, „nebo budete hořce zklamáni. Mosambik je malý korálový ostrov s přímořským podnebím, dobrý tak akorát na to, aby zasadil poslední ránu těm, kdo jsou teď na pomezí života a smrti. Není divu, že se používá jako trestanecká kolonie.“ „Čeká tam spousta práce,“ řekl František. „Ale ne na vás,“ pokáral ho de Saraiva. „Musíte ještě odpočívat. Neposlechnete ani lékaře? Je zázrak, že vůbec můžete chodit. Jste slabý jako kotě. Nechcete se snad do Indie dostat živý?“ „Když to nepůjde jinak, pustíte mi zase žilou,“ zasmál se František. „Už si na to celkem zvykám.“ „Alespoň týden budete odpočívat,“ trval na svém doktor. „Potom se uvidí. Budete mít hodně času, otče. Z toho proklatého ostrova se jen tak nedostaneme.“ „Jak dlouho myslíte, že tady zůstaneme?“ Doktor vydechl. „Máme zpoždění. Pozdě jsme vypluli a bouřka nás zdržela déle než obvykle. Budeme muset počkat až na dubnový monzun.“ Duben! A před třemi dny bylo patnáctého srpna!
*** Doktor měl pravdu; František se necítil dobře. Ale že by týden odpočíval, to nepřicházelo v úvahu. Ne když se z pěti lodí na pevninu vykolébalo procesí zbídačených, nemocných a umírajících lidí. Mosambická nemocnice praskala ve švech už pár hodin po příjezdu indické flotily.
98
Když Mansilhas připomněl Františkovi doktorova slova, ten ho rázně okřikl: „Kdyby tu byl náš Pán a kdyby znova trpěl a umíral, měl bych snad zůstat v posteli a starat se jen o své vlastní zdraví?“ „To ne, otče, ale…“ „Náš Pán trpí v každém z těchto nemocných.“ Od jednoho nemocného chytil malárii, ale ani pak si nelehl. Jeden z mužů ze Santiaga ho viděl, jak slabostí zavrávoral a málem upadl. „Takto nemůžete pokračovat, otče,“ řekl mu ten muž. „Jste nemocný. Jste to vy, kdo potřebuje, aby se o něho někdo staral. Možná že to potřebujete ještě víc než ostatní.“ František si přejel unavenou rukou přes rozpálené čelo. „Mám ještě posledního pacienta,“ vypravil ze sebe s námahou. „Jeden chudák stojí před branou smrti a potřebuje mě. Až ho zaopatřím, na chvíli si sednu. Nebojte se o mě, mestre João,“ usmál se vesele. Ale mestre João se bál. Následující den přišel do nemocnice a rovnou zamířil do Františkova pokoje. Ten měl dva obyvatele. Jedním byl námořník ze Santiaga, který ležel na Františkově posteli, důmyslné konstrukci z kožených pásků, s polštářkem plněným slámou a kouskem starého hadříku místo přehozu. Naproti posteli byla dřevěná deska sebraná z rozebraného vojenského vozu a na ní ležel František. Oba muži byli tak ponořeni do živé debaty o Boží ochotě odpouštět, že si příchozího ani nevšimli. Vypadalo to, že se námořníkovi vrátila ztracená rozvaha. Mestre João se tiše vytratil. Když se do nemocnice vrátil další den, de Saraiva mu oznámil, že je František nemocný. „Jako bych to nevěděl!“ zvolal mestre. „Byl nemocný už včera i předvčerejškem.“ „To ano,“ přikývl doktor mrzutě. „Tentokrát na něj ale dohlédnu. Když nechce používat ani vlastní postel…“ „Přenechal ji námořníkovi.“ „Ten zemřel včera v noci. Otec František ho ještě stihl zaopatřit svátostmi. Já jsem toho muže znal. Byl to zatvrzelý hříšník, ale otec ho přiměl obrátit se. Ten by obrátil
99
i ďábla, kdyby dostal příležitost. Jenže ho to hodně vyčerpalo a upadl do bezvědomí. Nechal jsem ho přenést do svého vlastního pokoje a tam zůstane, dokud se neuzdraví, i kdyby ho chtěli všichni svatí i všichni čerti odnést!“
*** Dlouhý čas se zdálo, že už se František neuzdraví. Otec Pavel i Mansilhas za ním chodili několikrát denně, aby se doktora zeptali na jeho stav, ale ten pokaždé jen pokrčil rameny a řekl, že nemůže nic slíbit – snad jen to, že pošle zprávu, kdyby nastal rozhodující obrat k horšímu. Přes tenkou bambusovou stěnu slýchali Františkův hlas mumlající nesouvislé věty. Jednou je doktor pustil až k němu do pokoje. „Neublíží mu to ani nepomůže. Blouzní.“ „To je zlé,“ mumlal si František. „Pro tebe je to lehké, Magdaleno, ty to jíst nemusíš. Nevadí. To nevadí. Já to zvládnu.“ „Vidíte?“ řekl de Saraiva. „Můžete mu říkat, co chcete, ale on vás nebude poslouchat. Není při sobě.“ „Nechápu, proč tohle Bůh dopouští,“ zašeptal otec Pavel. František se posadil. „Chcete snad soudit, co Bůh má nebo nemá dělat?“ zeptal se zprudka. „Ale jděte. Umíte to i lépe.“ Jeho oči byly stále pevně zavřené. Pak znovu klesl do postele a zamručel: „Zapalte svět! Zapalte svět.“ „Takhle to jde už dva dny a dvě noci,“ řekl de Saraiva. „Kdybych tak mohl sehnat nějaký led. Tohle místo je strašlivé! Ani mu nemůžu dál pouštět žilou, už tak ztratil příliš krve.“ „Moorovi jsou ztracený případ, s tím nic nezmůžu, Magdaleno,“ blouznil dál František. „Ať přijdou ti ostatní, jestli si to přeješ. Ať přijdou všichni.“ „Ubohý otec František,“ povzdychl si Mansilhas s očima zalitýma slzami. „Není třeba litovat mě, že jsem ubohý,“ řekl František náhle úplně jasným hlasem. „Náš Pán ubožákům žehnal.“
100 Ukázka elektronické knihy