cvičení. Není ctnost, políbí‑li člověk malomocného, pokud je sám malomocný. Pokusil se zpytovat své svědomí, své myšlenky, pátrat po jejich zdrojích. Musí poznat, odkud proudí – jestli od Boha, či od Satana. ANO! Když vstoupila do pokoje Magdalena, požádal o papír a inkoust. Chtěl si poznamenat svůj nápad, než na něj zapomene. Napsal si: „Těch, kteří chtějí přejít od dobrého k lepšímu, se dobrý duch dotkne jemně a laskavě, jako se vodní kapky vsáknou do houby. Zlý duch se takové duše dotkne ostře, hlučně, jako když se voda tříští o kámen.“ To se mu líbilo. Rozhodl se v poznámkách pokračovat. Do poznámkového bloku si opsal několik míst ze Života Krista i z Květů svatých, která se mu zdála být nejlepší a chtěl je mít u sebe. Před ním ležela ještě obrovská práce. Nebyl jen generálem, který velí armádě, byl i nejposlednějším vojákem. Celá věc byla mnohem mohutnější než obrana Pamplony nebo Fuentarrabie. Bitva byla v plném proudu a on byl na všechno sám.
XIX. Tu noc nemohl usnout. Byl srpen a vedro – ale kvůli tomu to nebylo. De Iztiola mu dovolil vstát a přecházet místností. Trochu pokulhával, ale ne moc. De Iztiola prohlásil, že pevný obvaz musí mít na noze několik dnů, pak se do boty vloží zvláštní vložka, takže kulhání bude stěží vidět. Byla to skvělá novinka. Vždyť nedávno ještě kolísal mezi životem a smrtí! Nepříjemné to ovšem bylo, kulhání je tak nedůstojné! Ale svatý František by řekl, že je lépe dokulhat do nebe než trapem utíkat do pekla. Oteklina na koleně zmizela. Ovšem je možné, že v budoucnosti nebude toto koleno vidět nikdo jiný, jen on sám. Ale chodit mohl – a to bylo to hlavní. Nejistě ovšem, přidržuje se postele, opěradel židlí, okrajů skříněk – avšak chodil. Jen několik minut, které se mu zdály být nekonečné. Oddechl si, když opět ulehl do postele.
98
A nyní nemohl usnout. Nezavinilo to ani horko, ani vzrušení z prvních kroků, i když horko bylo nesnesitelné. Asi bude bouřka. Možná, že muže, který vystřelil kouli z děla, přivedla k tomuto nápadu záře a dunění hromu? Snad napodobil tvůrčí úmysl Boží? Iñigo neviděl, shlukují‑li se mračna. Byla úplná tma a měsíc nesvítil. Snad by byl něco viděl, kdyby byl vstal, ale to si nedovedl představit. Až zítra! Jako obvykle se pomodlil. Vždycky se modlíval. Šlechtic k Bohu přece nesmí být nezdvořilý. Ani k dámě ne. Bez Otčenáše, bez slibu věrnosti nejvyššímu Pánu a uznání své závislosti na něm, bez Zdrávasu Královně nebes, nejvyššímu lidskému stvoření, které nás spojuje s Bohem, bez požehnané mezi ženami by nemělo rytířství smyslu. Maurové a všichni mohamedáni ženou pohrdají, dělají z ní pouhou hračku pro ukojení smyslů. Všude tam, kde chybí Maria, slouží žena jen k ukojení pudů. Maria je onen zázrak, který tak zušlechtil ženu, že před ní muž smeká a sklání hlavu. Bez Marie ani sama královna Germaine… Svraštil obočí a začal rozebírat všechno od začátku. Proč se jeho oddanost a láska soustředila na tuto ženu, bývalou královnu Španělska? Co – nebo kým vlastně je? Vždyť si stokrát opakoval, že je nesmysl vyvolit si dámu, která má příliš vysoké postavení pro obyčejného rytíře. Vždyť je to šílenství namlouvat si, že nějakým statečným činem překlene propast mezi sebou a svou dámou. Náhle si uvědomil, že toto šílenství je na tom jedině dobré; šílenství, posedlost snažit se o věci, které jsou příliš vysoko. Ale zatím ještě dost vysoko nezamířil – ne, zdaleka ne! Jeho dámou může být jen Ona, plná milosti, milá Paní z Olazu, z Aránzazu, z Montserratu. Skrze ni je spřízněný se samým Bohem. Bez ní jsou všechny jeho plány, taktiky a strategie pošetilé. Věděl to nyní tak jistě, jako by to řekla neomylná autorita. Nebe k němu vůbec nepromluvilo; toto poznání bylo jako květina, která měla kořeny v jeho srdci a v jeho duši rozkvetla – tak náhle a prudce, jako by se jí dotknul kouzelný proutek.
99
Jako hlas zvonů zněla v jeho srdci slova Ludolfa Saského: „Panno panen, Maria… slávy plná…“ Stála to snad ona sama před ním? Nebo to byla jen nádhera nebes? Iñigo se modlil celým srdcem dál. Země zmizela… Když se nebe zavřelo a země se vrátila, ležel Iñigo úplně tiše, klidně, s rukama sepnutýma na prsou – jako mrtvý. Věděl, že jeho minulost zmizela. Bez obtíží a klidně vyklouzl z postele, zpříma se postavil a kráčel ke dveřím. Má složit slib. A nesmí ztratit ani okamžik… Martin se náhle s trhnutím probudil. Těžký svícen na stole vedle postele se divoce potácel. Když Martin napřáhl ruku, aby ho zachytil, cítil, jak se pod ním pohnula postel a zakymácel se nábytek v pokoji. Z Magdalenina pokoje zazněl tlumený výkřik. Vyskočil, ale země se pod ním zachvěla. Jen tak tak, že neztratil rovnováhu. Klopýtal do jejího pokoje. I ona vyskočila z lůžka a zírala na něho nechápavě, s otevřenými ústy a široce rozevřenýma očima. Vzal ji do náručí. „Zemětřesení…“ Ale už bylo po všem. Slyšeli jen tlukot svých vlastních srdcí. Takové ticho se rozhostilo kolem. Pak zazněl nejasný hluk dole v obydlích pro služebnictvo. „Jen klid,“ řekl Martin drsně, „není proč se vzrušovat. Půjdu se podívat, jaké škody to natropilo.“ „Martine… nenechávej mě tu samu!“ Potřásl hlavou. „Vždyť jsi už tolikrát zažila zemětřesení. Ale chceš‑li, pojď se mnou. Jen přes sebe přehodím plášť.“ „Chci s tebou!“ Sestupovali dolů. V prvním poschodí sedělo služebnictvo v těsném hloučku a modlilo se. Martin nařídil, aby se vrátili do postele, ale oni zůstali sedět. Slyšel, jak jim strachem cvakají zuby. Pokrčil rameny a kráčel dál. „Teď se jdu podívat do stájí, Magdaleno.“ „A co Iñigo?“ „Má drahá, tomu se vůbec nic nemohlo stát. A také není nic poškozeno, podívej se, ani jedno okno není rozbité. Pojďme to obhlédnout.“
100 Ukázka elektronické knihy