nebo různými občanskými spolky či institucemi psychosociální pomoci, až po odborně vedené rodinné poradenství či rodinnou terapii. Každý člen rodiny měl se zemřelým jiný vztah a může potřebovat, aby ho někdo vyslechl a pochopil bez známek rivality, nebo dokonce odsouzení. Truchlení je velmi sobecká záležitost, zdůrazňuje individuální potřeby a prohlubuje pocit osamělosti a opuštěnosti i v případě, kdy je jedinec obklopen milující (a milovanou) rodinou. Při rodinném poradenství ovšem nemohou být individuální potřeby jednotlivců zcela saturovány, poradce se nemůže plně věnovat intenzivním potřebám každého jednotlivého člena rodiny. Pro někoho může být také nepříjemné odhalit své pocity před ostatními, byť jsou to členové rodiny. Takové sebeotevření může být pro někoho i velmi zraňující („Cožpak ho miloval víc než nás? My mu snad nestačíme? Prý si nedokáže představit, jak bez něho bude žít! A chce vůbec žít s námi? My pro něho snad nic neznamenáme?! Jsme pro něho vzduch?!“). Rodinné poradenství proto není nejvhodnější formou pomoci v akutní fázi truchlení. Pokud však smrt některého člena rodiny prohloubí stávající rodinnou dysfunkci a rodina prostě „nezvládá“, může být rodinné poradenství či rodinná terapie nutná i dříve než ve druhém roce od úmrtí. Obě formy poradenství – rodinné poradenství i poradenství pro pozůstalé – mohou také probíhat souběžně.
Skupinové poradenství Skupinová pomoc pozůstalým cíleně využívá zákonitosti fungování skupiny. Může mít podobu skupinového poradenství, skupinové terapie nebo svépomocných a podpůrných skupin. Může se jednat také o práci s přirozenou skupinou (např. školní třídou, kde je třeba dětem citlivě vysvětlit, že jim zemřel spolužák). Paulík (2002, s. 19) uvádí, že poradensky mohou působit různé skupiny (rodina, zájmová sdružení). Poradenské skupiny jsou ale k tomuto účelu programově sestaveny. Pracují systematicky, respektují určité hodnoty, 98