Z V ĚST A PŘ ÍSL IB
vlastního svébytí, být v dobru královský a štědrý a být přitom zcela v jednotě se sebou samým a naplněný – to může asi jen Bůh. Tuto výsadu si však novověký člověk přisvojil. Ztotožnil mravní chování a Boží chování. Pojal mravní chování tak, že oním já, které je nese, může být jen Bůh – za nevysloveného předpokladu, že Bohem je ve skutečnosti lidské já, „já vůbec“. V tom tkví mravní pýcha novověku – kolosální a zároveň obtížně uchopitelná. Ve srovnání s tím představuje myšlenka odměny výzvu k pokoře. Říká: ty, člověče – spolu se svou možností poznávat a chtít dobro –, jsi stvořením Božím. Spolu se svou možností rozhodovat se svobodně jsi rovněž stvořením. Anselm z Canterbury tuto možnost kdysi nazval „všemohoucností pod Bohem“; je vystavena pokušení, že se učiní rovnou Stvořiteli. Toto pokušení překonej tím, že uznáš tento fakt: i v konání dobra jsi podřízen Božímu soudu. Plod dobrého skutku, výtěžek mravního rozhodnutí a úsilí nepochází automaticky sám ze sebe, ale je „dáván“ Bohem jako „odměna“. Musíme však proniknout ještě hlouběji. Myšlenka na odměnu se může stát nedůstojnou – ale jen tehdy, je-li s ní spojena falešná představa o Bohu. Bůh, o němž mluví Ježíš, je Bůh, který mě vybízí, abych ho miloval: uschopňuje mne k lásce a činí mne s láskou stejnorodým. Od něho dostávám „odměnu“, tj. mé konání je oceněno a tímto oceněním je sama láska… Ale když láska vzroste, začne sama od sebe říkat: Miluji Boha, protože je Bůh. Můj skutek má přitakat Bohu, protože „je hoden přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení“ (Zj 5,12). Zde pojednou myšlenka na odměnu mizí. Ale ne, ještě tu je, v pokoře počátku, avšak zmizela jako výslovný motiv. Dosahuje se zde toho, co chce autonomní postoj, ale co sám od sebe nedokáže: čistého konání dobra pro svatost dobra. Nikdy nebyla čistota úmyslu vznešenější než v postoji svatých, kteří nedbali sami na sebe a chtěli Boha jen kvůli Bohu – ale přitom tuto čistotu nechápali tak, jak je možná jen u Boha, a nepropadali tedy pýše a klamu. 98