Ž E L E Z N I Č N Í M O D E L Á Ř S T V Í S TAV B A M O D E L Ů V O Z I D E L
Obr. 146 Model lokomotivy 252.007 před dokončením Obr. 147 Hotový model lokomotivy 252.007
Stavba parního vozu řady M 112.0 od pana Jiřího Matouška (obr. 148–153). Snímky názorně ukazují postup stavby, v tomto případě s respektováním původních materiálů dřevěné skříně vozidla.
Obr. 148 Rám modelu parního vozu M 112.0 s válci a díly rozvodu
Obr. 149 Skříň a další díly modelu parního vozu M 112.0
Parní vozy soustavy Elbel Gölsdorf si pořídla Rakouská severozápadní dráha celkem v počtu 8 kusů pro své lokálky a tzv. omnibusové vlaky. Šest jich jezdilo v Čechách, např. na krátkém spoji Ústí nad Labem – Střekov – Ústí nad Labem – Teplické nádraží. Poslední dva dožily jako relikt na místní dráze Dobronín – Polná město ještě po druhé světové válce. V populárním časopise ABC byla kdysi uveřejněna jejich barevná vystřihovánka, která mohla některé modeláře inspirovat. Pan Jiří Matoušek se rozhodl jít klasickou cestou z konstrukčních výkresů a důsledně zhotovil jednotlivé části vozidla z odpovídajících materiálů a se všemi detaily konstrukce i vnitřního uspořádání. Výsledkem je model tzv. muzejní kvality. 98
M odely vozidel „velké železnice “
Obr. 150 Sestavený model parního vozu M 112.0
Obr. 152 Detail zadní stěny služebního oddílu s návěstními lucernami
Obr. 151 Pohled na vnitřní zařízení modelu parního vozu M 112.0
Obr. 153 Hotový model parního vozu M 112.0
Modelářské pravidlo říká, že by použitý materiál modelu měl pokud možno odpovídat skutečnosti, tedy v podstatě kompozitní stavbě ze dřeva a kovu. Jsou modeláři, kteří tuto zásadu dodržují, na druhé straně je přirozené používat takový materiál, který vyhovuje jak našim technickým zručnostem a technologickým možnostem, tak i předpokládanému vzhledu modelu. Proto řada modelářů sáhne po papíru (obr. 154–155), jiní volí plast nebo mosazný lept. U vozidel bez vlastního pohonu je důležitou vlastností kvalita pojezdu a především jeho hmotnost. Proto například papírové modely je třeba opatřit vhodnou zátěží, která se u otevřených vozů obvykle umístí na dno skříně nebo na rám (obr. 156). U všech modelů je důležitý pevný rám, nejlépe z kovových úhelníků, jehož pravoúhlost je třeba vždy kontrolovat, a dále pevné rozsochy pro upevnění dvojkolí. U modelů menších velikostí se upřednostňuje hrotové uložení náprav, které zajišťuje hladký chod, u větších velikostí – 0 počínaje – tento způsob příliš 99
Ž E L E Z N I Č N Í M O D E L Á Ř S T V Í S TAV B A M O D E L Ů V O Z I D E L
nevyhovuje (při větší hmotnosti vozidel se hroty rychle opotřebují). Zde musí být nápravy uloženy již pevně v ložiskách nebo ložiskových komorách. Používají se zde jak masivní odlitky, tak kombinace samostatné vložené plechové rozsochy kryté odlitkem celé rozsochy i se závěskami a pružnicemi. To samozřejmě nevylučuje i použití miniaturních kuličkových ložisek, která pak zajišťují opravdu hladký chod vozu.
Obr. 154 Jednoduchá stavebnice skříně osobního vozu z papíru ve velikosti TT od Ing. Ivo Mahela, konstruovaná k nasazení na pojezd historických osobních vozů ze startsetů Tillig
Obr. 156 Pro lepší jízdní vlastnosti a dobrou spolupráci s ostatními vozy ve vlaku je potřeba papírový model náležitě zatížit. Zde se našlo vhodné závaží z rozebraného staršího modelu Obr. 155 Hlavní části modelu osobního vozu zhotovené z laminovaného papíru – vozová skříň, střecha a rám
Obr. 157 Rozsocha a soukolí firmy ETS
Obr. 158 Soukolí na kovovém modelu
100 Ukázka elektronické knihy