„Jak to víš?“ „Mluvili o tobě v supermarketu, když jsem se tam zastavil na nákup.“ Dan se usmál. „Můžeš kdykoli přijít na návštěvu. Na kafe – ne na vodku, jasný? – kdyby se ti někdy chtělo.“ Měl pocit, že chlapec tady nemá moc zábavy, která by ho odvedla od hloupostí. „Jo, dobře. Možná.“ V jeho odpovědi byl náznak radosti, ale ne zas tolik, aby se z toho dalo vyčíst, jestli se opravdu ukáže. „Mohl bys mi třeba pomoct najít tady nejlepší pláže, kde se dá plavat.“ „To bych moh, ale budeš sám, kdo vleze do vody. Já se takhle mučit nebudu, určitě ne dřív než v červenci.“ Niall se zvedl. Byl čas se vrátit do normálu. Káva a také možnost sednout si a urovnat si myšlenky ho probraly. Dan se ho nezeptal, proč vlezl do domku nebo proč by měl seržant mít důvod si myslet, že skočil do moře. Ale bylo mu jasné, klukovi v životě něco schází. n
Vesnice byla hezká, dokonce i když ji bičoval déšť. Možná ta syrová atmosféra její malebnost ještě zvýraznila. Dan změřil vzdálenost do centra vesnice na necelých pět kilometrů – hezká procházka za pěkného dne, když má člověk náladu. Dovedl si představit, jak jsou v létě úzké uličky naplněny vůní oceánu, květináče přetékají zářivě barevnými petúniemi a lobelkami, záplava kopretin se vlní v truhlících na oknech. Vesnice se zvedala od jednoduchých rybářských domků se zbytky zrezivělých řetězů až po gotický kostel, jehož věže se tyčily k nebi a byly zality sépiově zlatým světlem. „Počítám, že tak měsíc budu mít zákaz vycházení.“ Niallova slova přerušila Danovy myšlenky. „Já bych řekl, že budeš mít štěstí, jestli nebudeš mít domácí vězení až do svých pětadvaceti,“ zasmál se Dan. „Ale i tak to pro tvoji mámu bude obrovská úleva, až tě bude mít zase zpátky doma. Když na to půjdeš chytře…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528540