m a r a t
g a b i d u l l i n
která si vycucal z prstu. Pokusil jsem se věc vysvětlit, ale Blondýn mě přerušil. Tak to u žoldnéřů chodilo: šéfové se nenamáhali jít ke kořenům problému, brali za hotovou věc první verzi, která se jim naservírovala. Obviňovali bez rozmyslu a protest na obranu mohl posloužit jako záminka k propuštění. V tu chvíli jsem křečovitě sevřel pěsti, skřípal zuby a měl chuť mu rozbít nos pod tím jeho šedivějícím obočím. Ale podařilo se mi ovládnout se: nechtěl jsem tak rychle ztratit svou práci. Později se můj vztah s Blondýnem znormalizoval, ale stejně vždycky zůstal v podvědomí poskvrněný. Náčelník štábu Dunaj oslovil ty, kteří řídili logistiku týlu: „Jedni odcházejí do útoku se zbraní a jiní jim dodávají všechno potřebné, ale boje se neúčastní. Vaše námaha, vaše únava, vaše probdělé noci, to je cena za vaši účast, vás, kteří neriskujete, že budete zabiti nebo zraněni. Vy nevyděláváte o moc méně, někdy dokonce víc než obyčejný voják, proto od vás vyžaduji absolutní sebeobětování. Váš nedostatek spánku nebo jídla mě nezajímá. V tom budu neoblomný.“ To bylo dobře řečeno. Ať dělá údržbář pořádně svou práci, není třeba mu přidávat dny boje. Ano, vydělává míň, ale nepodstupuje žádné nebezpečí. A když si to zaslouží, vynahradíme mu to později formou prémií. Když schůze skončila, každý rozsvítil baterku a zamířil noční tmou ke své posteli: v tuto dobu nikdy nešel na základně proud, fungovala jen osvětlovací tělesa napájená bzučícími generátory. Ratnik dostal ráno nový pick-up, ale když jsem se zeptal správce, jestli bych i já mohl počítat s tím, že jednou dostanu vůz, nebyl schopen mi odpovědět. Naše krátké prázdniny se chýlily ke konci, byl čas sbalit rance a vrátit se do hor.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528513
13.
Jeden den na předměstí Kinsabby
V
téhle nekonečné poziční válce začínaly dny pro žoldnéře usazené ve vesničce blízko Kinsabby na severovýchodě Latákie vždycky stejně: mytí studenou vodou, příprava snídaně a horkého čaje. Voda byla z horského pramene, který si kdysi prorazil cestu skálou a místní tvořiví obyvatelé jej upravili na kašnu obloženou žulovými deskami. Byl teprve únor, ale slunce hřálo jako na jaře a po noci, kdy jsme jektali zuby, nám ranní teplo a sluneční svit dělaly moc dobře. O to, že jsme v první linii na dosah nepřátelských raket a těžkých kulometů, jsme se moc nestarali, na to jsme byli zvyklí. Ta noc byla neklidná. Stráž vyhlašovala každou chvíli poplach, pokaždé, když zaznamenala pohyb na silnici do Kinsabby. Syřané tu po několika neúspěšných pokusech se jí zmocnit už dva týdny přešlapovali na místě. Museli použít minomet mnohokrát po sobě, a podle hustého černého kouře valícího se k nebi bylo jasné, že se nakonec trefili: jenom cisterna s benzínem mohla takhle hořet. S hrnkem kafe v ruce jsem stál na prahu polorozbitého domu, kde se usadili Kirpičovi vojáci, a poslouchal 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528513
m a r a t
g a b i d u l l i n
v radiotelefonu diskusi průzkumníků chránících vedlejší úsek. Čupova skupina provázela Sokoly při jejich pomalém postupu k pozicím duchů. Vtom jsem uslyšel skřípání kovu o sklo, charakteristické pro střelu z moždíře. Reflexem získaným ve válce jsem automaticky couvnul do betonového krytu. Hliníková střela naplněná TNT dopadla patnáct metrů přede mnou. Sotva klesl bílý hřib po výbuchu, ozvala se nová rána. Vzápětí rádio přeneslo řev pátrače: střela dopadla přímo na střechu budovy, kde byla pozorovatelna, odrazila se na železobetonový kryt, tím se zpomalila a zabodla se do skály nedaleko té první. Že na nás střílí mobilní minomet, nebylo nic zvláštního a v první chvíli se nikdo nevzrušoval. Pro jistotu jsem nařídil hlídce opustit dočasně svou pozici, ale sotva jsem udělal krok směrem k místnosti, kde jsem měl uloženou svou výstroj a pušku, uslyšel jsem další dva výbuchy, ještě trochu blíž. To už bylo znepokojující, protože mobilní minomety se obvykle nezdržují na jednom místě. Podle frekvence výstřelů bylo jasné, že střílí ne jeden, ale několik minometů. Duši museli být schovaní někde blízko. Štěkl jsem: „Do zbraně!“ ale moji muži už se připravovali. Voják, zejména zkušený, má dobrý nos. Je schopný rozpoznat blízkost nebezpečí díky napohled bezvýznamným znamením. I velitel hraje nezanedbatelnou roli. Jeho přesné rozkazy vyslovené nahlas jsou nutné k tomu, aby každého muže dostatečně motivovaly. V boji to platí dvojnásob. Dál jsem tedy křičel stručné rozkazy, i když jsem věděl, že mezi námi žádní zbabělci ani poserové nejsou. Takoví mezi žoldnéři dlouho nevydrží. Kirpič spěšně vypravil pátrače na svá stanoviště. Dělostřelec nechal vytáhnout ze skrýše protivzdušný kanón 100
Ukázka elektronické knihy