Jackie Ashendenová
jako pracovnu. Měla stejně jako zbytek vily veliká okna a posuvné, prosklené dveře, které vedly ven na terasu. Tenhle ostrov a vila, již jsem na něm nechal postavit, bylo mé oblíbené místo. Všechno bylo krásně otevřené, všude výhled na oceán, a jediné, co bylo potřeba, abyste se k němu dostali, bylo otevřít ty skleněné dveře. Byla to kocovina z dob, kdy jsem byl zavřený. Stále ještě jsem nesnášel uzavřené prostory a jakmile jsem měl peníze, utrácel jsem je za pocit svobody v místech, jako bylo tohle. Stěny mé pracovny lemovaly police s knihami na nejrůznější témata a s čímkoli, co mi někde padlo do oka. Velký, hladký bílý kámen. Zajímavá mušle. Kousek naplaveného dřeva, který měl zajímavý tvar. Vybělený kousek korálu, vyplavený mořem. Líbilo se mi, že si na ty poličky můžu dát, co chci. A že si můžu, co chci, dělat i s vilou. Po dětství jako bylo to moje, kdy všechno podléhalo velmi přísné kontrole, byly takové drobnosti luxusem, který jsem si i po všech těch letech stále ještě užíval. Poblíž jednoho z oken stál široký dřevěný pracovní stůl s počítačem. Posadil jsem se k němu a počítač zapnul. Chtěl jsem se spojit se svými právníky a podívat se, jestli už se něco objevilo v médiích, jestli se něco pohnulo. Během noci mi žádná zpráva nepřišla, což znamenalo, že Constantine neudělal nic, a to bylo opravdu divné. Přece mě nenechá s Olivií jen tak odejít? Zvlášť když to vypadalo, že se k němu tolik chce vrátit. Domingo by něco takového nenechal jen tak, to bylo jisté. Opřel jsem se do opěradla a přemýšlel, co budu dělat dál. Potřeboval jsem Olivii nějak přesvědčit, že mi může věřit, což znamenalo změnit metody. Nemohl jsem ji nechat odejít, ale možná bych jí mohl v našem vztahu přenechat iniciativu. Pak to nebude žádná manipulace. Možná by mi mohla říct něco víc o svých plánech s firmou. Už teď jsem věděl hodně, ale 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528038