Nečekala jsem, že zničehonic řekne: „Je mi líto, že vám to s Jonathanem nevyšlo.“ Jo, jasně, řekla jsem a rychle jsem vstala a začala hledat smeták, protože jsem se před ním nechtěla rozbrečet. Když jsem se vrátila do kuchyně, Patrick už tam nebyl, a na podlaze nezbývalo nic, co bych mohla zamést. S Oliverem jsme se k tématu našeho rozhovoru pod stříškou nikdy nevrátili a předstírali jsme, jako by se nikdy ani neodehrál. Nevěděla jsem, jestli to řekl Patrickovi, jehož stupeň nervozity v kuchyni nebyl výrazně větší než kdykoli jindy, když se ocitl v mojí přítomnosti. Nevěděla jsem, jestli Patrick zaznamenal tu moji. Proto jsem toho večera za nimi nešla do obýváku, ani žádný další den poté. Dokud ale byli doma a já jsem slyšela televizi a zvuky jejich hlasů, dunění sušičky v kumbále pod schodištěm či příchod poslíčka s objednaným jídlem, cítila jsem se méně osamělá. * Nicholas vyrážel brzy ráno na procházky a zbytek dne vyplnil schůzkami, psaním deníku a telefonováním se svým sponzorem. Brzy mu došlo, že toho mám na práci ještě méně než on, a zeptal se, jestli nechci chodit s ním. Toho dne jsme došli z Shepherd’s Bush k řece, podél ní až do Battersea, a nakonec až do Westminsteru. Od té doby jsme různými oklikami vyráželi do města, procházeli se podél kanálů, vystoupali do Clerkenwellu a Islingtonu a pak improvizovali cestou zpátky skrz Regent’s Park, až jsme nakonec prochodili tolik hodin denně, že jsme si začali kupovat energetické tyčinky a Lucozade k pití. Než jsme se propracovali všemi dostupnými variantami příchutí, stihla jsem si Nicholase zamilovat. Byl jako můj bratr a nikdy se neptal, proč mi je dvacet šest a nemám práci, bydlím u rodičů a nosím 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527861