straně se tlačili u baru starší muži a celé rodiny, na druhé seděli mladí. Zničehonic mi Beránek začal vykládat nějakou podivnou historku, která nedávala smysl. Mluvil rychle a tajnůstkářsky, nakláněl se nad stůl. Skoro jsem mu nerozuměl. Ta historka měla něco společného s Charlym a Vlkem, ale slova zněla jakoby ze snu: hádka, nějaká blondýnka (Hanna?), nože, přátelství nade vše… „Vlk je dobrej chlap, znám ho, má zlatý srdce. Charly taky. Jenže když se vožerou, nedá se s nima vydržet.“ Souhlasil jsem. Bylo mi to fuk. Kousek od nás se nějaká dívka upřeně dívala do vyhaslého krbu, proměněného v obrovský popelník. Déšť sílil. Beránek mě pozval na koňak. V tu chvíli se objevil majitel a pustil video. Musel si vylézt na židli, aby na přístroj dosáhl. Seshora oznámil: „Pustím vám nějaký video, miláčkové.“ Nikdo si ho nevšímal. „Jste banda lenochů,“ řekl na rozloučenou. Film byl o motorkářích po nukleární katastrofě. „To jsem viděl,“ prohlásil Beránek, když se vrátil se dvěma skleničkami koňaku. Dobrého koňaku. Dívka u krbu se rozplakala. Nevím, jak to vysvětlit, ale jako jediná osoba v celém baru nevypadala, že tam vůbec je. Zeptal jsem se Beránka, proč ta holka pláče. Jak víš, že brečí? odpověděl. Já jí moc do tváře nevidím. Pokrčil jsem rameny; v televizi jela dál kupředu pouští dvojice motorkářů; jednomu z nich chybělo oko; na obzoru se zračily trosky nějakého města; rozpadlá benzinová pumpa, supermarket, banka, kino, hotel… „Mutanti,“ prohlásil Beránek a natočil se bokem, aby něco viděl. Vedle dívky u krbu seděla další holka a kluk, kterým mohlo být stejně tak dobře třináct jako patnáct. Oba se na ni dívali, jak pláče, a čas od času ji pohladili po zádech. Kluk měl poďobanou tvář; šeptal dívce něco do ucha, jako by se 96/97
00def_336_BOLANO_3RISE_DEF_PREDELAVKA11.indd 97
10.10.2013 0:23:29
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527860