Transgenerační přenos (Ukázka, strana 99)

3.5.1 Komunikace v rodině Ve vnímání komunikace v rodině se mezi respondenty jednotlivých generací, a to zejména mezi generací nejstarší a nejmladší, objevily rozdíly. Generace prarodičů vnímá svou rodinu pozitivněji jako místo, kde mají její členové dostatek prostoru pro vyjádření svých názorů, kde se projevuje otevřenost v komunikaci, často se 16

Jednalo se o dotazníkové šetření mezi účastníky rozmanitých vzdělávacích a zájmových kurzů pro dospělé. Šlo o záměrný výběr, takže soubor respondentů nemá parametry reprezentativního souboru.

95

Mezigenerační učení v rodinách

učení v rodině prochází změnami souvisejícími s věkem členů rodiny, s jejich postupným osamostatňováním a zráním, se vzájemnými vztahy a s tématy, která jsou pro rodinu a její členy v konkrétních životních fázích dominantní. Rovněž se ukazuje nutnost redefinovat informační transmisi v rámci rodiny směrem k reciprocitě, tedy větší vzájemnosti, a k rozšíření generační interakční základny. Ono redefinování se týká také samotného významu učení pro jeho aktéry.

Velmi užitečným konceptem, od kterého lze odvíjet vnitřní podmínky pro mezigenerační učení v rodině, je koncept kultury rodiny (Cherri, 2008), který souvisí s učením v rodině a současně ho ovlivňuje. Kultura rodiny je definována čtyřmi základními aspekty: komunikací, atmosférou v rodině, soudržností a učením v rodině. Pokud bychom chtěli vymezit kulturu rodiny, která pozitivně ovlivňuje učení, můžeme říci, že v takové rodině je přítomna otevřená komunikace, panuje zde přátelská atmosféra a velká míra rodinné soudržnosti.

Pro mezigenerační učení je ideálem rodina, jejíž členové se mezi sebou učí a sdílejí svoje prožitky. Spíše než o získávání konkrétních znalostí a kompetencí jde o podporu schopnosti učit se a o nastavení podmínek, které tomuto procesu napomáhají. Jedná se tedy o takovou rodinu, jejíž členové si předávají svoje vědomosti, dovednosti, zkušenosti, hodnoty, mnohé z toho, co umí, za účelem obohacení toho druhého. Aby docházelo k pozitivnímu ovlivnění učení v rodině, měla by v ní panovat taková situace, v níž členové rodiny spolu tráví společný čas a vyhledávají společné chvíle, radují se z toho, že mohou být spolu, důvěřují si mezi sebou, mají vzájemný smysl pro sdílení důvěrností a hodnot. Taková situace je označována jako „pro‑učící se rodinná kultura“.

Podívejme se nyní, jak v jednotlivých dimenzích kultury rodiny (komunikace, atmosféra, soudržnost a učení v rodině) vidí svou rodinu respondenti16, kteří se zúčastnili našeho výzkumu.

hovoří o různých věcech a jednotliví členové rodiny před sebou nemají tajnosti.

Naopak nejmladší generace a generace rodičů se s takto pozitivním náhledem na komunikaci v rodině ztotožňuje méně. Rozdíly nejsou sice velké, ale na jistý generační trend poukazují.

3.5.2 Atmosféra v rodině Co se týká atmosféry v rodině, nejvýraznější rozdíly se projevují opět v názorech mezi generací dětí (vnoučat) a generací prarodičů. I v této oblasti respondenti řadící se k nejstarší generaci častěji souhlasí s výroky charakterizujícími pozitivní atmosféru v rodině. Rodina je tak pro ně místem, kde vnímají oporu, kde se cítí dobře, kde se členové rodiny vzájemně respektují a společně sdílejí svoje radosti a strasti. Poněkud méně optimistická je v tomto ohledu generace rodičů a ještě méně generace nejmladší.

3.5.3 Soudržnost v rodině Také v případě soudržnosti rodiny se objevuje podobný model jako u předchozích dvou oblastí, i když s tím rozdílem, že dvě starší generace, tedy prarodiče a rodiče, se v hodnocení shodují, aby se společně a dosti výrazně odlišovaly od vyjádření generace dětí. Generace prarodičů a rodičů tedy v souladu vyjadřují v největší míře souhlas s tím, že ve své rodině tráví hodně volného času společně a tyto společně strávené chvíle navíc považují za důležitou hodnotu. Souhlasí také s tím, že při rozhodování jsou pro ně důležité názory ostatních členů rodiny, a pokud se řeší rodinné záležitosti, děje se tak vždy společně.

V souhrnu můžeme konstatovat, že ve všech třech oblastech – komunikace, atmosféra a soudržnost v rodině –, jež chápeme jako komponenty „pro‑učící se kultury rodiny“, projevovala nejstarší generace respondentů, tedy prarodičů, největší míru souhlasu s nabídnutými výroky. Generace prarodičů tedy vnímá nejvíce ze všech tří generací respondentů svoji rodinu jako místo, kde probíhá otevřená komunikace, kde je dobrá atmosféra a projevuje se velká soudržnost.

Opakem je generace nejmladší, která takto o své rodině uvažuje mnohem méně často. Naše výsledky dobře korespondují s hypotézou mezigeneračních zájmů, jak ji prezentuje Hoff (2007), podle které se více a častěji rodiče než děti soustředí na rozvíjení rodinné soudržnosti a blízkých vztahů a celkově do rodiny směřují více svého zájmu. To se projevuje také silnějšími pocity vzájemnosti, pospolitosti

96

3.5.4 Učení v rodině Poslední analyzovanou oblastí kultury rodiny je oblast samotného učení v rodině.

Ani zde se výsledky analýzy nevymykají tendencím naznačeným v předchozích oblastech. Také zde nejstarší generace respondentů častěji souhlasí s předloženými výroky, tedy s tím, že se v rodině její členové navzájem učí různým věcem, že je dobré získávat zkušenosti ve vlastní rodině a že pro jejich rodinu je situace kontinuálního učení situací typickou. Naopak nejmladší generace souhlasí se zmiňovanými výroky méně často.

Podstatné je, jaká je souvislost mezi všemi čtyřmi komponentami pro‑učící se kultury rodiny. S oporou o naše výzkumná data můžeme konstatovat, že učení v rodině jako závisle proměnná vysoce koreluje se všemi jednotlivými komponentami kultury rodiny, tedy s komunikací, atmosférou i soudržností.

Výsledek potvrzuje, že pokud spolu členové rodiny otevřeně komunikují o různých oblastech, dávají si vzájemně dostatečný prostor pro vyjádření vlastního názoru, v rodině existuje atmosféra, která je charakteristická vzájemným respektem, jednotliví členové se ve své rodině cítí dobře a vnímají ji jako oporu, svou rodinu hodnotí jako soudržnou, společně tráví volný čas a tento fakt navíc oceňují jako důležitou hodnotu a společně rozhodují o rodinných záležitostech, potom to v souhrnu zakládá dobré podmínky pro učení v rodině. Lze tedy hovořit o rodině s kulturou podporující učení.

Pro takto vymezenou kulturu rodiny jsou podstatné dva procesy, a sice ten, že členové rodiny mají určité informace a vědomosti (dovednosti a zkušenosti), a mají tedy ostatní co učit, a zároveň i ten, že mají motivaci se/to učit, mají tedy chuť předávat si mezi sebou informace a vědomosti (dovednosti a zkušenosti).

97 Ukázka elektronické knihy

Mezigenerační učení v rodinách

mezi staršími generacemi a rovněž výraznějším odstupem od generace mladší.

Uvedená fakta se navíc netýkají jen rodičovské generace, ale také, a dokonce ještě výrazněji, generace prarodičovské.

Nižší míru souhlasu prakticky ve všech sledovaných oblastech u nejmladší generace respondentů lze vysvětlit rovněž za pomoci výše zmíněné hypotézy mezigeneračních zájmů, a to tak, že děti mají mnohem větší tendenci pěstovat svou vlastní individualitu, autonomii a nezávislost než pracovat na soudržnosti své rodiny. Z toho důvodu mají tendenci odmítat hodnoty a tradice starších generací (Scabini, Marta, 2006). V tomto teoretickém rámci lze tedy konflikt spojovat spíše s projevy mladší generace. U rodičů je tomu právě naopak: rodiče mají tendenci podceňovat mezigenerační konflikt a mezigenerační solidaritu přeceňovat.