24. Noc byla příšerná. Adam skoro celou dobu neusnul a praly se v něm různorodé emoce. Myslel si, že jestli v životě, přes různé těžkosti, všechno ustál, tak tohle neustojí ani omylem Jak, kde, kdo našel tenhle list papíru tak pečlivě napsaný jeho písmem a nachystaný udeřit v pravou chvíli? Kdo ho vytvořil? No, kdo asi? Igor! To je přece nabíledni. Kdo jiný! Od malička mě nenáviděl. Byl o rok starší, a když jsem začal chodit do školky, máma mu řekla, že už je zkušený, má mi tam všechno ukázat a tak trošku se o mě starat. Asi mu to vadilo. Pamatuju se, že když jsme něco vyvedli, vždycky mu vynadala, že je starší a má mít větší rozum. Vím, že to byla chyba. Jistě tam vznikla jeho nenávist ke mně. Jenže já si stejně myslím, že to nebylo jenom proto. V něm bylo jakési zlo od začátku, zřejmě se s tím narodil. Na druhou stranu ho i chápu. Byl menší, slabší, neobratný, bojácný a… zbabělec. Ale neuvěřitelně chytrý. A… ano, teď si vzpomínám. Prasklo na něj ve škole, že si podepsal nějakou poznámku za otce. Bylo to k nerozeznání od jeho podpisu. Začal se už tehdy Igor cvičit v napodobování písma? Shledal, že se mu to bude jednou hodit? Evidentně ano. Ať s tím začal kdykoliv, byl to on. Kdo jiný by ten list napsal? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527686
Musím za tátou. Jak to udělat? Adam se po marném převalování v posteli rozhodl, že zjistí, je-li vzduch čistý a zkusí zajít za otcem ještě teď v noci. Nemocní a staří lidé mívají převrácený režim, třeba bude vzhůru, když po většinu dne spí. A nepůjde vůbec jako tichošlápek. Proč by taky? Naproti tátova pokoje je kuchyň a hned vedle koupelna. Může jít přece na záchod, ne? Vydal se za svým cílem, a přece jen ho nervy nutily jít opatrněji. Všude bylo ticho a zdálo se mu, že schody vržou víc než obvykle. I jeho kroky byly hlasitější, než jindy. To je klasika, zlobil se v duchu. Když člověk potřebuje, aby věci byly potichu, tak jak na potvoru nejsou. Snažil se svůj strach i v duchu obrátit v grotesku. Stejně je to zvláštní, říkal si. Kdybych šel normálně do koupelny, tak bych rozsvítil a nedělal bych kolem toho cavyky. Tohle je opravdu nápadné. Jenže když rozsvítím… Takhle polemizoval sám se sebou, až se konečně octl před tátovým pokojem. Rozhlédl se kolem dokola. Zaposlouchal se do ticha, ale kromě svého tlukoucího srdce nic neslyšel. Je to absurdní, pomyslel si. Za normálních okolností bych se přece neměl obávat navštívit otce v noci. Kdyby naše rodinné vztahy byly
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527686
v pořádku a načapali by mě tady, tak by nebyl problém vysvětlit, že jsem chtěl otce zkrátka zkontrolovat. Ale takhle… Opatrně otevřel dveře. Zaznamenal, že na stolku svítí noční lampička a otec má otevřené oči. „Táto, to jsem já, Adam. Nelekni se!“ řekl potichu. „Adam?“ ozvalo se z postele slabounce. „Pojď sem, honem!“ Jeho syn uposlechl a klekl si k pelesti lůžka. „Tatínku, já jsem ten dopis nepsal! Přísahám! Já to nebyl,“ řekl třesoucím se hlasem, uchopil obě starcovy ruce do svých dlaní a začal je líbat. Ty vrásčité, hubené ruce s hnědými skvrnami, na které začaly kapat jeho slzy. „Věř mi, prosím. Nikdy jsem takovou bestiálnost neplánoval! Nikdy jsem nepoznal žádnou Vendulu. Já tě mám rád, tati a maminku jsem miloval… Těšil jsem se, že až se vrátím z vojny, jak…“ teď už se rozeštkal na plno. „Věř mi, ta…tín…ku.“ vyrážel mezi vzlyky. „Synku!“ hladil ho otec po hlavě. „Synku, můj! Já ti věřím.“ „Proč tak najednou?“ zvedl Adam hlavu. „Ještě při prvním setkání jsi…“ „Není čas,“ přerušil ho otec. „Musíme jednat rychle. Kde máš ten dopis?“ „Schovaný nahoře,“ odpověděl syn a utíral si cípem peřiny oči. „Měl jsem ho vzít s sebou?“ 100 Ukázka elektronické knihy