Leoš Janáček a pozdní obrození na Moravě (Ukázka, strana 99)

písně sborem o počtu 32 zpěváků.100) Vzhledem k textu Chvalozpěvu se jedná o duchovní píseň z 18. století pro dva tenory a dva basy, publikovanou v kancionálovém výboru Hudební památky české (1863).101) Identifikovat Caeciliánskou hymnu se nám nepodařilo; víme jen, že byla přednesena houslemi (Cinke) za doprovodu klavíru (Janáček) a že pro recenzenta představovala „známou cecilianskou hymnu“.102) Janáček dirigoval mužský sbor v Písni sv. Vojtěcha a ve Chvalozpěvu, podle recenzenta byly obě skladby „přesně“ provedeny. Po Caeciliánské hymně „potlesk neměl téměř ani konce“.103) Caeciliánská hymna a Boccheriniho menuet musely být pro úspěch opakovány.104) „Provedení mocné“ Mendelssohnovy kantáty Žalm 95, píše recenzent, „podalo nám opět důkaz, jak značnými sílami vládne naše Beseda za řízení p. Janáčka. […] Že sbor a orkestr za řízení pana Janáčka konal svou povinnost, nepotřebujeme teprv dokládati.“ Autorem tohoto referátu byl pravděpodobně nikoliv Illner, nýbrž onen druhý, neodborný hudební referent, který v těch letech do Moravské orlice pravidelně přispíval. Jako i v dalších recenzích kritizuje zde přílišnou náročnost programu. Píše, že kromě obvyklé úvodní ouvertury se jednalo o koncert „obsahu přísně seriosního“; následuje výtka využívající gastronomické metaforiky, jež se bude v textech daného recenzenta objevovat častěji: „Nemůžeme odporučovat takové sestavování programu vůči obecenstvu, jež přece jen z valné části skládá se z hudebních diletantů, kteří pro všeliké ty krásy vážné hudby, jež pro hudebního gourmanda jsou pravou pochoutkou, nemá dostatečného smyslu. Několik lehčích sborů rozdělených mezi přísnější abychom tak řekli skladby, bylo by jako odpočinkem zpěvákům i obecenstvu.“ Co se však produkce samotné týče, recenzent tvrdí, že „koncert tento daleko předčí všecky podobné produkce toho druhu v Brně“, neboť „provedení bylo vskutku umělecké a p. Janáček podal nám nového důkazu, že řízením jeho ‚Beseda‘ rychle spěje k dřívějšímu svému rozkvětu“. V takto nadšeném duchu zakončuje celou recenzi vlasteneckým pokřikem „Na zdar!“105) Podle Helferta je citovaná recenze Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527289

hlasem signalizujícím odpor proti Janáčkově „reformní činnosti“.106) Jistě, onen recenzent byl v té době Janáčkovou dramaturgií poněkud vyváděn z míry, bylať pro jeho vkus příliš náročná a nová. Ovšem je třeba zdůraznit, že texty, které v té době v Moravské orlici vycházely, Janáčkovi zcela jednoznačně a vždy stranily. V tomto kontextu se Helfertova opakovaná tvrzení o boji, který tehdy Janáček-reformátor vedl s kritiky-zpátečníky, jeví jako poněkud přehnaná a příliš patetická. Skutečnost byla mnohem spíše taková, že Moravská orlice (zde třeba psát o celkové kulturněpolitické linii novin, a nikoliv o jednotlivých kriticích, již se v zásadních věcech této linii podřizovali) jasně pochopila Janáčkův přínos pro Besedu, a tím i pro celé české Brno, a snažila se jej všemožně podporovat. Někdy byly Janáčkovy představy pro vkus kritiků Moravské orlice příliš nové a třeba i šokující, a tehdy se tito kritici snažili Janáčka – nicméně vždy velmi decentně – usměrnit; ani v těchto případech však neztráceli ze zřetele onen hlavní, veskrze kladný postoj Moravské orlice k mladému umělci.

Přesouváme se do roku 1877. V lednu vyšla v časopisu Cecilie první Janáčkova teoretická stať Všelijaká objasnění melodická a harmonická,107) čímž se představil veřejnosti jako hudební teoretik. Tuto paralelní kariéru a sebeprezentaci bude Janáček rozvíjet po většinu života.

V roce 1877 referoval olomoucký literární časopis Koleda, v němž v té době vycházely také folkloristické studie, že „mladý umělec p. prof. Lev Janáček (žák Křížkovského) má býti poslán na Slovensko, aby tu sbíral nápěvy prostonárodní. Bylo by veležádoucí, aby myšlenka tato nezmařila se o nesnáze peněžní. P. Janáčkovi zajisté by nescházelo ani povolání [,] ani chuti takový úkol na se vzíti, které také pro národní hudbu měl by následky netušeně blahé.“ 108) Pod šifrou „F. Bý.“ se patrně skrýval tehdejší šéfredaktor Koledy František Bayer,109) moravský sběratel lidových písní a toho času výpomocný učitel v Olomouci. V pojednávaném období se jednalo o jeden z mála textů, které reprezentovaly Janáčka jako folkloristu.

Předeslali jsme již výše, že v letech 1877–1879 Janáček s Amálií Wickenhauser-Nerudovou uspořádal sérii sedmi koncertů komorní hudby. Povětšinou se konaly v salonu Slovanského čtenářského spolku v Besedním domě. V rámci těchto koncertů nebyla provedena Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527289

žádná Janáčkova skladba. Na každém z nich, kromě koncertu konaného 6. ledna 1878, se Janáček podílel nejen jako organizátor, ale též jako klavírista, ovšem ani jednou jako sólista: hlavní hvězdou měla být zcela jasně jeho učitelka. Seznam koncertů ukazuje následující tabulka: Brněnské komorní koncerty Janáčka a Wickenhauser-Nerudové Datum (místo konání)

Skladby, na nichž se Janáček podílel jako klavírista

6. 1. 1877 (Besední dům)

Felix Mendelssohn: Klavírní trio c moll, op. 66

14. 1. 1877 (Besední dům)

Ludwig van Beethoven: Houslová sonáta F dur, op. 24

7. 10. 1877 (Reduta)

Robert Schumann: Andante con variazioni, op. 46 pro dva klavíry

6. 1. 1878 (Besední dům)

Anton Rubinstein: Klavírní trio F dur, op. 15 č. 1

13. 1. 1878 (Besední dům)

Camille Saint-Saëns: Klavírní trio F dur, op. 18; Carl Reinecke: Impromptu A dur [na téma Schumannova Manfreda], op. 66 pro dva klavíry

5. 1. 1879 (Besední dům)

Wilhelm F. Bach: Sonáta F dur, MF 10 pro dva klavíry

12. 1. 1879 (Besední dům)

Woldemar Bargiel: Klavírní trio B dur, op. 37; Carl Reinecke: Impromptu A dur, op. 66 pro dva klavíry

Něco takového hudební kultuře tehdejšího českého Brna také citelně scházelo: komorní koncerty, coby instituce pěstující autonomní hudební umění. Navíc byla v rámci těchto koncertů představována, Janáčkovými slovy, „literatura nejnovější“ (autoři jako Gernsheim, Saint-Saëns a Rubinstein),110) tedy vysoce aktuální zahraniční repertoár. Přesto je třeba říct, že v Brně již určitá tradice komorních koncertů existovala, ještě z dob národnostně utrakvistické hudební kultury, a Janáček s Wickenhauser-Nerudovou na ni evidentně navazovali. Především se v letech 1852–1857 konala série komorních koncertů, „každoročně po třech v adventě a v postě“, iniciovaná Michaelem hrabětem z Bukuwky.111) Již v rámci těchto koncertů u hraběte z Bukuwky se kromě skladeb vídeňských klasiků hrávala také díla Mendelssohnova i Rubinsteinova, a co víc, vystupovala na nich Ukázka elektronické knihy