„Škoda že jsem tě nepotkal mezi těmi manželstvími,“ řekl jsem, kochaje se její porcelánově bělostnou pletí, kterou zub času ani trochu nepoznamenal. „To by nebylo nic platné,“ řekla. „Neměl bys sebemenší šanci. Možná to nesprávně pochopíš, ale tys byl vždycky bezbarvá malá štěnice bez sebemenšího půvabu a přitažlivosti, stejně bezvýrazný a fádní jako tavený sýr.“ „Nemusíš mě šetřit,“ řekl jsem. „Nemá smysl, abys svůj názor na mě oslazovala taktními eufemismy.“ „Pro mě musí být na mužském něco jedinečného,“ pokračovala a kopla do sebe dalšího panáka fermentovaných ruských brambor. „Můj poslední manžel byl vynálezce. Vynalezl plochou televizní obrazovku, se kterou se zároveň daly vykosťovat ryby. Vydělal miliony. Moc smutný příběh. Měl namířeno do fakultní nemocnice na Kolumbijské univerzitě na běžnou operaci slepého střeva a neotevřel se mu padák. A zanechal po sobě mě, bohatou vdovu, stále ještě vnadnou a sexuálně aktivní dračici, až po uši ve vatě. Co děláš ty?“ „Nevím, jestli znáš ten stánek s tropickými džusy na Osmdesáté šesté ulici,“ řekl jsem a nadzvedl obočí tím neodolatelně sebejistým stylem Clarka Gabla, ale pak jsem je nemohl spustit. „Naše šťáva z papáji je velmi osvěžující, stejně jako naše kokosové mléko.“ „Ty máš stánek s tropickými džusy?“ řekla nevěřícně. „No, tak úplně mi nepatří. Pochop, nikdy jsem neabsolvoval. Musel jsem opustit školu. Jestli si vzpomínáš, Paci Povolná přišla do jiného stavu a já jsem se k tomu postavil jako chlap – odstranil jsem si kyselinou otisky prstů a utekl do Lotyšska.“ „A teď jsme tady,“ zavrkala. „Po tolika letech sedíme proti sobě ve světle svíček v potemnělém baru. Já jako pořád ještě žádoucí žena, která hledá toho jedinečného originálního pravého muže, a ty na pokraji hladovění, ale pořád ještě celkem zachovalý. No dobrá, až na to bříško a asi počínající řídnutí kostí, ale s tím tupé z umělých vlasů a prázdným pohledem jsi pořád ten stejný starý Morris.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527288