„Karle, to není žádná mřenka, to je sumec! Než jsem to sundal, mělo to šedesát tři sdílení a sto sedm komentářů. Musím tě vyhodit, už mi volali i rodiče. Slíbili mi, že to nedají televizi, když okamžitě podniknu kroky k nápravě.“ „Jasně, chápu,“ protáhne Karel. „Mrzí mě to, Karle.“ „Promiň za potíže, Mojmíre, a díky. Řekni jim třeba, že jdu na dobrovolnou kastraci nebo tak něco.“ „Tak si hned prosím vezmi dole věci a nech mi tu vstupní kartu, beru si na odpoledne volno, musím se jet uklidnit na řeku,“ řekne Mojmír a otře si zpocené ředitelské čelo látkovým kapesníkem s vyšitým vodníkem. Bedřich viděl Floriho pomačkaný výraz a začal litovat, že se vůbec zeptal. „Tys dal výpověď?“ „Vyklopli mě,“ špitne Flori. „Jak to, proč?“ „Řekl jsem kolegyni, že je blbá píča,“ zalže Flori. „Tos udělal dobře, Karlíku, někdo jim to musí umět říct nahlas, postavit se genderovýmu brainwashingu, jsi bojovník za umírající upřímnost. Na ty prachy nespěchám, máma je teď nepotřebuje.“ „A co ty, Béďo?“ Flori se vrátil po dvou dnech z Prahy a snažil se dohnat zbytečnou konverzaci. „No, tak nějak furt normál,“ zhroutí se Bedřich do sebe. „Normál? Pracuješ jednou za tejden na stavbě a žiješ v bytě, co vypadá jak smeťák. Jedenáct let jsi nešukal a k snídani si leješ do burizonů tullamorku, říkáš normál?“ „Deset. Ještě dva tejdny deset,“ zvedne Bedřich varovně prst.
97
KYLIAN_kn.bl.indd 97
12.05.2023 17:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527283