Alessandrokemněpřistoupil,abyměnějakpodpořil,a začaltykamenypočítat.Bylysivšechnytaknějakzvláštně
podobné,skorostejněvelkéatakhlepojednomkousku nebylyaninijaktěžké.
KAlessandrovu počítání se postupně přidávali iostatní kamarádi znaší party. Ataky novinářka, kameraman, maminkaAliceipanzámečníkFeretto,všichnizačalinahlas počítat.
„Dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm, dvacet osm…“
znělojednohlasněmístností.Bylotosympatickéadocela mětajejichspoluúčastzačínalauklidňovat.
Kdyžužbylokamenůtřicet,pomaluzačínaloprosvítat dnotruhlyabyloskorojasné,žetamnicjinéhonebude.
Nakoneczbývalyužjenomtřiposledníkameny.
„Tři poslední kameny! Výborně Adame!“ zařvala novinářkaavšichnizačalitleskat.
Tomuseuždáříkatsláva.
Nikdy by mě nenapadlo, kolik slávy může udělat
hromádkašutrů.
Schutí jsem tedy vzal do ruky předposlední kámen a nejradějibychsnímbývalpraštilozem,kdyby…
…kdybysepodtímkamenemněconezalesklo!
Žeby?
Vzaljsemtoněcodoruky,schovaldodlaně,zvedlrukua svojidlaňjsempakvítězoslavněpředkamerkouotevřel.
Zalesklsevnímalýstříbrnýklíček!
„Ach!“vykřiklanovinářka.„Tomuříkámobjev,Adame.
Tojeklíček!“
Palcem a ukazováčkem jsem klíček opatrně vzal mezi prstyaukázaljejostatním.Pravda,byltrochuprťavý.Ale alespoňtonebylkámen…
„Tojeklíček!“prohlásilAlessandro.Aostatnísepostupně přidávaliajedenpodruhémříkali:„Toklíček!Joklíček!No vidíšklíček…“
Klíčekprostěneníkamení.Užjetoněco.
Něco, co by mohlo být iužitečné, nebo něco, co by mohloznamenatmnohemvíc,nežsezdánaprvnípohled.
Klíčjevěc,díkykterémátepřístupnanějaké,třebaitajné, místo.
Mohlbýtdotruhlyvhozenýjentaknesmyslně,alemožná takyne,možnávníbylpečlivěuschován.
Vtuchvíliještěnikdonevěděl,costímklíčkembudeme dělat,alebyltoobjevhodnýpotlesku.
Všichnisihopozorněprohlédli.
Alessandronanějkoukalzevšechnejdéle,ažnakonec řekl:„Tojedivný,žeby vtruhlebyljenomklíčekbez nějakéhoplánku.Nemánáhodoutatruhlatřebadvojitý dno?“