lékaře a člena frankfurtské ortodoxní komunity aktivního v práci s mládeží,364 u příležitosti všeobecného shromáždění Sdružení izraelitských
učitelů a učitelek ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1931. Zabývá se v ní tématem žádoucího formování židovské mládeže:
Odpověď si žádá především otázka po podstatě judaismu. 365 Stěžejní židovské osobnosti praotce Abrahama a velkého proroka Mojžíše, Hilela, Maimonida, Amose a ostatních mohou mladým pochybovačům po způsobu dedukce objasnit podstatu judaismu. Zabývání se spisy Bubera,366 antitezemi judaismus–křesťanství (s pomocí Dienemannovy knihy)367 a judaismus–buddhismus může induktivně ozřejmit charakteristickou povahu judaismu a ukázat jeho smysl a účel.368
Cílem této kapitoly bylo ukázat toto „induktivní ozřejmění povahy judaismu“ a jeho „smyslu a účelu“ prostřednictvím „antiteze judaismus–buddhismus“, kterého se programově zhostili myslitelé moderního německého judaismu a představitelé s ním spjaté židovské kultury. Tuto kapitolu uzavřeme citací z článku Buddha und Moses německého reformního rabína Judy Bergmanna z roku 1923. Opozice judaismus–buddhismus je v něm vykreslena se vším svým patosem, mytologičností a tajemným nádechem věčnosti zakotveným v představě o zcela protikladné „podstatě“ obou náboženství.
Světové dějiny jsou podle Goetha pouhým bojem mezi vírou a nevírou; časy víry jsou ovšem ve světových dějinách těmi největšími. O lidské duše setrvale bojují dva muži: Buddha a Mojžíš. Přicházejí časy nouze a zániku. Tehdy zní světem elegie: život je utrpení. Buddha si podrobuje duše. Ale tyto časy odcházejí a musejí odejít. Země se nestává plodnou díky našim slzám, nýbrž kapkami našeho potu. Kulturu netvoří od světa odvrácení poustevníci a aske-
364 Wilhelm Kallmorgen, Siebenhundert Jahre Heilkunde in Frankfurt am Main (Frankfurt am M.: Moritz Diesterweg Verlag, 1936), s. 341.
365 Zdůraznění je součástí původního textu.
366 Odkaz na Bubera je zde míněn jako prostředek negativní sebedefinice stejně jako v případě křesťanství a buddhismu. Jak bude vysvětleno níže, důvodem je zde Buberova identifikace těžiště judaismu a židovské kultury s „Orientem“, která byla neslučitelná s ideály německých Židů usilujících o plné přijetí ze strany majoritní kultury. K Buberovi viz podkapitolu 2.5 této knihy nazvanou „Dva filosofické exkurzy: Rosenzweig a Buber“.
367 Jedná se o knihu liberálního rabína Maxe Dienemanna, Judentum und Christentum (Frankfurt am M.: Kauffmann, 1914).
368 Julius Flörsheim, „Wie erecken wir der Jugend Freude am Judentum?“, Frankfurter Israelitische Gemeindeblatt 7 (1931), s. 214. Zdůraznění je v původním textu.
tové; vítězství patří těm, kdo volí život. I my žijeme v časech nouze. Básníci zpívají o mukách existence. Mudrci mluví o zániku kultury. Z Indie je povolávána buddhistická moudrost, aby nám pomohla rozluštit hádanku života. Stojíme před volbou: máme naše úsilí zaměřit na překonání světa, nebo jeho zlepšení? Jsou pravdivá slova, že život je pouze utrpení, nebo nakonec zůstává život s jeho utrpením vzácným darem a štěstím od Boha? Mojžíšovo učení je pravdivé. My z pokolení Joba, trpitele, my volíme život.369
Jak již bylo zmíněno, tento způsob využití buddhismu nebyl charakteristický pouze pro náboženské myslitele v pravém slova smyslu, ale svou významnou stopu zanechal i v tehdejší filosofii kultury. Vedle již zmiňovaného Ludwiga Steina se jedná především o jeho žáka Davida Koigena. Koigen považoval náboženství za nezávislou oblast kultury, klíčovou pro její tvorbu, a silně kritizoval apoteózu buddhismu a evropského „neo-buddhismu“ spojenou s distancí od dědictví židovského monoteismu.370 Židovští myslitelé jako Stein, Baeck či Koigen si byli vědomi relativně nové německé aliance křesťanství a buddhismu, která razantně odmítala interpretaci křesťanství jako náboženství pevně zasazeného v hodnotovém systému starého Izraele a kladla jeho těžiště do indo-germánského duchovního dědictví. Hájit hodnoty judaismu v tehdejší německé společnosti znamenalo napadat autenticitu křesťanství, jež hledá příbuznost s buddhismem, a naopak podpořit jako autentické takové křesťanství, které vidí své kořeny v judaismu. Tato snaha byla společná židovským náboženským myslitelům stejně jako postavám „kulturního boje“ usilujícím o uznání jedinečného místa židovských hodnot v německé společnosti. Schematická binární opozice judaismus–buddhismus se velmi dobře hodila k tomu, aby německým Židům demonstrovala ideový obsah judaismu, na nějž mohou být jako němečtí Židé hrdí, a německé většinové společnosti ukázala neslučitelnost de-judaizovaného křesťanství s moderní německou společností vybudovanou prostřednictvím křesťanství na židovských hodnotách.
369 Juda Bergmann, „Buddha und Moses“, in Jahrbuch für jüdische Geschichte und Literatur (Berlin: Poppelauer, 1923), s. 30–31.
370 Kontext Koigenova užití buddhismu, který Koigen interpretuje zcela ve Steinových souřadnicích, pojednává Martina Urban ve své knize Theodicy of Culture and the Jewish Ethos: David Koigen’s Contribution to the Sociology of Religion (Mnichov: Walter de Gruyter, 2012), s. 35–51.
Viz zejména David Koigen, Ideen zur Philosophie der Kultur (Münich, Leipzig: Georg Müller, 1910), s. 117–121 a s. 215–217.
2.4.8 Shrnutí
Pro všechny autory zmíněné v této kapitole stálo téma buddhismu na periferii jejich zájmu. Buddhismus byl kuriozitou, mnozí o něm mluvili, ale málokoho zajímal do té míry, aby byl schopen ocenit jeho komplexní filosofickou a náboženskou hloubku. Odkazy na buddhismus a srovnání buddhismu s judaismem se objevují ve specifickém kontextu se zřejmým záměrem „induktivně objasnit podstatu judaismu“, vypůjčíme-li si slova jednoho z našich autorů. Zájem o srovnání obou náboženství zacházel pouze do té míry, do jaké bylo toto srovnání užitečné k demonstraci předností judaismu. V schopenhauriánských souřadnicích optimistického a pesimistického náboženství představovali tito autoři buddhismus jako protisvětské a protispolečenské náboženství egoistických individuí, která hledají pouze vlastní spásu (tj. anihilaci do nicoty), nejextrémnější formu pesimismu a askeze, která popírá veškeré bytí, vůli, práci, sociální struktury i transcendenci. Judaismus se na druhou stranu mohl pyšnit tím, že představoval přímý protiklad všech výše zmíněných charakteristik. Vedle buddhismu vystupoval jako náboženství, které s sebou neslo ty nejdůležitější společenské a psychologické hodnoty pro zdravou moderní společnost: rozhodné přijetí světa, optimismus, sociální aktivitu, spolupráci s druhými, sociální rovnost, skutečnou dobročinnost a náboženskou čistotu zbavenou všech pozůstatků polyteismu, askeze a nesplnitelných morálních nároků připisovaných buddhismu i křesťanství. Byly zde však i jiné důvody, proč byl buddhismus zvláště vhodným příkladem pro tuto demonstraci. Byl spojen s několika tématy, která ohrožovala pozici judaismu v německé společnosti. Buddhismus byl spojován se Schopenhauerovou filosofií a jejím negativním hodnocením judaismu, ateismem a nihilismem, které používaly buddhismu jako argumentu pro možnost právního rámce nezávislého na transendentním Bohu a etice nezávislé na zjevení. Někdy byla sympatie k buddhismu doprovázena odmítnutím judaismu jako základu křesťanství. Židovsko-křesťanský kontext zde sehrává klíčovou roli. Oslabení spojení mezi judaismem a křesťanstvím bralo legitimitu pro existenci judaismu v německé společnosti. Pro německé ortodoxní i reformní rabíny bylo proto velmi důležité představovat judaismus jako její ultimátní náboženský zdroj. Pokoušeli se ukázat, že čím je křesťanství dejudaizovanější, tím méně je s hodnotami moderní společnosti kompatibilní. Externí i interní identifikace Židů s Orientem, tolik iritující pro ty německé Židy, kteří se cítili být nedílnou součástí německé kultury a německého národa, dávala další důvod pro tuto specifickou tematizaci buddhismu. Nebyla to jen moderní evropská křesťanská kultu-