To odpoledne, kdy se Elisabetina pracovní skupina v Danish Pharma oficiálně zaměřila na konkrétní cíl, byla Elisabeth natolik vyčerpaná, že se stěží držela vzpřímeně.
„Máme to!“ sdělovali si vzrušenými hlasy a někdo odkudsi vykouzlil láhev šampaňského. Zaměřili se na receptory dopaminu a podle jejího nejlepšího přesvědčení nyní v každém případě objevili část neurálního korelátu u komplikovaného případu truchlení. Jinými slovy vyslovili teorii, co je špatně s mozky těch, kteří zůstávají pevně uvězněni ve svém zármutku, a všichni věděli, co to znamená. První etapu zvládli a teď následoval hon za tím, o co v podstatě hlavně šlo. O léčbu.
„Běž se domů vyspat, Elisabeth.“
Sofia jí stiskla paži. Byla jednou z mála těch, kteří si u Elisabeth po Vinterově smrti nevšimli její proměny. Nedržela si větší ani menší odstup, chovala se k ní přesně jako dřív. Elisabeth jí úsměv oplatila. Poslední rok na sebe byla tvrdší, než jak by k sobě kdykoli dřív za Vinterova života přistupovala. Jídlo si po večerech často nosila do kanceláře, a když upřednostnila práci před cestou domů, postarala se o Nálu dcera od sousedů. Těch několik málo hodin, kdy spala, snila o složitých molekulárních strukturách.
„Tak pro dnešek díky,“ zvedla ruku k vysílenému pozdravu. „Dobrá práce, díky všem!“
Cestou domů jí připadalo, že projíždí hustou mlhou, málokdy byla takhle vyčerpaná. Probudila se o půl dne později, aby jim zavolala s informací, že dnes bude spát z domova.
„Pracovat,“ opravila se rychle, ale tajemnice se zasmála a popřála jí, ať si to pěkně užije, a jak tam tak Elisabeth ležela, tělo jí zaplavoval vzácný klid. Byli na správné cestě.
Anna
Rány dopadají, jak mají. Frustrace z návštěvy u otce a faktu, že se jí Siri dosud neozvala, Anně s vibrujícím napětím ulpívá ve svalech, a když se rozcvičí, má chuť se prát.
„Hej, Isame, máš pro mě někoho?“ zavolá. Isam se otočí od vytáhlého chlapce, kterého právě trénuje.
„Jestli máš odvahu, můžeš si to rozdat se mnou!“
Anna zvedne prostředníček a několika krátkými sériemi se udržuje ve varu. Utáhne si levou rukavici a podesáté se utvrdí v tom, že při příští návštěvě otce bude milejší. A taky mu bude muset pomoct s vyklízením, není dobré, že se to vyvíjí takhle.
Isam je konečně volný. Nestává se často, že by spolu boxovali, a není pochyb o tom, kdo je lepší. Isam je rychlejší a silnější a jedinou opravdovou Aninou zbraní je její kop a nebojácnost. Bolest ji neděsí, vlastně si přesně tohle přeje.
Ačkoliv to znamená, že se odkryje, zaútočí jako první. Isam ji snadno odrazí a ona na lícní kosti ucítí zasvištění jeho pěsti. Zasadí jí ránu, nijak silně, jen aby ji vyprovokoval. Anna se vyhne vlevo a kopnutím do ledvin jde do protiútoku, ale Isam ji viděl bojovat už mnohokrát. Bez obtíží ji chytí za nohu a za chvíli už Anna leží s vyraženým dechem na podložce.
„Tak co?“ vydechne Isam nad ní, ona zaútočí a zasáhne ho do ramene.
„Jen pojď do mě,“ procedí mezi zuby, „do toho!“
Teď si nepřeje nic jiného než cítit, že se v ní něco láme, kůže praská. Ale místo toho ji Isam chytí za krk a stiskne.
