„Jason Taverner.“
„Pamatujete si moje jméno?“
„Ano. Ruth Raeová.“
„Teď jsem Ruth Gomenová,“ informovala ho chraplavým hlasem. „Posaďte se.“ Rozhlédla se, ale nezaznamenala žádné volné sto ličky. „Támhle k tomu stolu.“ Přehnaně opatrně sesedla ze stoličky a vrávorala k volnému stolu. Jason ji vzal za ruku a obezřetně ji vedl. Po chvíli obtížného navádění ji usadil a sám dosedl vedle ní.
„Jste stejně krásná jako –“ začal, ale Ruth ho příkře přerušila.
„Jsem stará,“ zachraptěla. „Je mi devětatřicet.“
„To není žádný věk,“ namítl Jason. „Mně je dvaačtyřicet.“
„U chlapů to nevadí, ale u ženských je to jinak.“ Kalný pohled upírala do pozvednuté skleničky s martini. „Víte, čím se živí Bob? Bob Gomen? Chová psy. Velké, hlasité drzé psy s dlouhou srstí. Ty chlupy se dostanou i do ledničky.“ Těžkomyslně usrkla martini a potom jí tvář ožila, přímo se rozzářila. „Na dvaačtyřicet vůbec nevypadáte! Vypadáte moc dobře! Víte, co mě napadá? Vy byste měl dělat v televizi nebo hrát ve filmech.“
„Já jsem tak trochu v televizi účinkoval,“ prohlásil Jason opatrně.
„Jo, jako třeba v Přízračným Kuličkářovi.“ Pokývala hlavou. „Při znejme si to na rovinu – ani jeden z nás se neprosadil.“
„Tak na to si připiju.“ Paradoxně ho to pobavilo. Usrkl whisky svařenou s medem. Ta hrudka másla se už rozpustila.
„Myslím, že si na vás už vzpomínám,“ pronesla Ruth. „Neměl vy jste nějaké výkresy domu v Pacifiku, tisíce mil od Austrálie? Nebyl jste to vy?“
„Byl jsem to já,“ zalhal Jason.
„A měl jste vznášedlo značky Rolls Royce.“
„Ano,“ přikývl. Tohle už byla pravda.
„Víte, co tu dělám?“ zeptala se Ruth s úsměvem. „Máte ně jakou představu? Zkouším se dostat k Freddymu Hydrocefali kovi a seznámit se s ním. Jsem do něj zamilovaná.“ Zasmála se
Kaňte, mé slzy, řekl policista
hrdelním smíchem, který si pamatoval ze starých časů. „Pořád mu posílám psaníčka, jak ho miluju, a on v naprosto neosobních, na počítači napsaných dopisech odpovídá, že se nechce vázat a že má osobní problémy.“ Znovu se zasmála a dopila.
„Další?“ zeptal se Jason a zvedl se.
„Ne,“ zavrtěla Ruth Raeová hlavou. „Já už nepiju. Jeden čas jsem…“ zarazila se a na tváři se jí objevil ztrápený výraz. „To by mě zajímalo, jestli se něco podobného někdy stalo vám. Čistě od pohledu bych řekla, že spíš ne.“
„Co jako?“
„Pila jsem jak duha, v jednom kuse,“ vykládala Ruth a pohrá‑ vala si s prázdnou skleničkou. „Hned od devíti ráno. A víte, co to se mnou udělalo? Vypadala jsem po tom starší, na padesát. Zatracenej chlast. Člověku splní jeho nejhorší noční můry. Podle mě je alkohol největší nepřítel života. Souhlasíte?“
„Nevím. Myslím, že v životě člověk narazí na horší nepřátele než na chlast.“
„Asi jo. Třeba jako v lágrech. Víte, že loni mě do jednoho zkou šeli poslat? Tenkrát jsem na tom byla bídně, neměla jsem pe níze – to jsem Boba Gomena ještě neznala – a pracovala jsem pro jednu stavební spořitelnu. Jednoho dne přišly peníze hotově, představte si… padesátidolarovky, tři nebo čtyři.“ Chvíli mlčky zkoumala své myšlenky. „Na každý pád jsem je stopila a depo zitní lístek i obálku jsem hodila do skartovacího stroje. Jenže oni mě chytli. Byla to od začátku léčka.“
„Aha.“
„Jenže… víte, já tehdy měla poměr se svým šéfem. Cajti mě chtěli odvlíct do lágru v Georgii, kde by mě ti vidláci ušukali – ale on nade mnou držel ochrannou ruku. Dodneška nevím, jak to zařídil, ale nechali mě jít. Tomu chlapovi dlužím hrozně moc, ale už se vůbec nevídáme. Člověk se nikdy nevídá s lidmi, kteří ho mají rádi a pomáhají mu – vždycky si začíná s cizími.“
„Máte mě za cizího?“ zeptal se Jason. V duchu si pomyslel: ještě na něco si u tebe vzpomínám, Ruth. Vždycky sis držela okázale luxusní byt. Bez ohledu na to, za koho jsi byla provdaná, vždycky sis žila dobře.
Ruth si ho změřila očima. „Ne. Považuji vás za přítele. Takže bychom si klidně mohli tykat.“
„Díky.“ Uchopil její suchou ruku, na chviličku ji stiskl a s per fektním načasováním ji zase pustil.