Vonvalt našpulil rty. „Pokud mi byla ta osoba příznivě naklo
něna a byla zabita čistě a nedávno a měla více méně nedotčenou hlavu, potom s ní mohu porozprávět stejně jako třeba nyní s vámi.“
Sauter nedokázal potlačit zachvění. „A pokud ne?“
„No tak, lorde Sautere, máme takový příjemný večer. Nechci ho pokazit,“ naznačil Vonvalt mírně.
„A co tedy vaše ostatní schopnosti?“ naléhal neodbytně Sauter. Bylo to neskutečně neslušné, ale Vonvalt v něm vycítil spojence a měl náladu mu vyhovět.
„Mám jenom dvě, tou druhou je císařův hlas. Většina justiciárů má energii jen na to, aby si podrželi dvě. Dokonce i mistr Kadlec má pouze tři, pokud vím. Nekromancie je z nich nejvzácnější, a tudíž má nejmenší počet praktikujících. Jak už jsem však říkal, síla císařovy autority a váha soudcovského práva ve většině případů docela stačí.“
„V tomto ovšem nikoliv?“
„Uvidíme.“
Sauter si znepokojeně poposedl. „Pochopitelně to mohlo být jen náhodné zabití,“ navrhl ve snaze uklidnit situaci. „Loupežné přepadení, které se zvrtlo.“
„Je to možné,“ připustil Vonvalt. „Takové případy jsou celkem běžné. Mimochodem, byl bych vděčný, kdybyste tady mé písařce mohl poskytnout seznam členů rady a jejich oficiálních povinností, hlavních i vedlejších.“
Sauter nepatrně vykulil oči. „Je snad v podezření některý z členů městské rady?“
Vonvalt jen mávl rukou. „Ne, vyžaduji to jako úředník, je to součást mých běžných a pravidelných povinností.“
Sauter tu lež přijal s úlevou. „Jak si přejete. Takové záznamy mám v kanceláři. Rád vám nechám udělat kopii.“
„To vám budu vděčný,“ řekl Vonvalt.
„Má kancelář je vám přirozeně k dispozici,“ dodal Sauter.
„Já vím,“ odvětil Vonvalt. Vyhlédl z okna. Světlo už se vytratilo a město si opět zabrala tma. Na sklo dopadal sníh. „Připozdívá se.
Už jsem vás zdržel dost dlouho,“ řekl Sauterovi a vstal.
„To nestojí za řeč, sire Konrade,“ opáčil starosta rychle a také se zvedl. „Máte pohodlí? Máte všechno, co potřebujete?“
„Rozhodně,“ odpověděl Vonvalt. „Jestli dovolíte, pane, pove
čeřím dnes večer ve své komnatě. Mám jistou práci, která ještě zabere několik hodin. Necháte mi nahoru poslat nové svíce?“
„Zajisté.“
„Má písařka bude potřebovat totéž,“ dodal Vonvalt a já poklesla na duchu, přestože jsem to čekala. Vonvalt bude chtít, abych prošla knihu, kterou jsem odnesla z domu hlídky. Doufala jsem, že by to mohl udělat sám.
Sauter kývl na souhlas.
„Nuže dobrá. Nyní vám popřeji dobrou noc,“ pronesl Vonvalt.
„Dobrou noc,“ pravil Sauter. Pak jsme odešli a oddusali nahoru, kde nás čekala dlouhá noc čtení.