Ale po zhroucení globální ekonomiky, válkách všude v zahraničí a Odtržení a Obětování doma v Americe, uprostřed klimatické katastrofy a kolapsu zásobování potravinami? Teď už se Eury nejspíš nikoho na nic neptá. Podniká ve všech zemích planety, její ozbrojené síly řídí upadající a nefunkční státy; ovládá tak obrovské území, že si může stavět, co chce a kdy chce. Žádná vláda na světě se nemůže postavit Eury Mirovové a jejímu Earthtrustu.
Krátce před koncem cesty se John vrátí dopředu, musí se prodírat dobrovolníky, kteří měli stejný nápad. Za okýnky se míhají šmouhy krajiny spalované sluncem, ale jen k hranici někdejšího Ohia (neoznačuje ji cedule s uvítáním, ale plot s ostnatým drátem střežený drony a pás solárních elektráren). Za hranicí vlak vjede do nejzelenějšího kraje na celém kontinentu, prvního splněného slibu, který Earthtrust kdysi dal.
Tohle je Farma, rušné dobrovolnické vesnice, úrodná pole a sady, kravíny a vertikální drůbežárny. Uprostřed se tyčí Věž, lesklá stavba, kterou Eury jednou u kuchyňského stolu před jeho očima načrtla na svém osobním tabletu. Účel Věže se za ta léta proměnil — Eury nemohla vědět, v co se Earthtrust rozroste —, ale budova se první skice silně podobá, sen přetrval, i když se bdící svět kolem rozpadl.
Černá fasáda Věže se leskne ve věčném poledním slunci, celá je natřená fotovoltaickou barvou. Hlavní hmotu stavby drží nad zemí čtyři nohy vysoké dvacet pater, v atriu pod nimi ještě roste skoro celý první supersad Earthtrustu, nasvícený chytrou soustavou zrcadel, která zastíněným stromům poskytují iluzi pohybu slunce po obloze. Hlavní pyramidová stavba má padesát pater a nahoře se zužuje v jehlu vztaženou ještě výš k nebi. Na samém vrcholu má Eury Mirovová své orlí hnízdo, kancelář, z níž možná právě teď přehlíží své
panství včetně pozemků, na nichž s Johnem vyrůstali, rodinných farem předávaných z generace na generaci.
John si od samého začátku přál návrat do rajské zahrady, návrat ke světu, jak mohl vypadat, než všechno přirozené, všechno nedotčené, všechno divoké a svobodné stihla zhouba. Jenže tohle plán Pinatubo nesliboval.
Eury také chtěla zachránit svět, ale o návrat do rajské zahrady nestála. Eury chtěla zachránit svět jen za předpokladu, že sama určí, jak bude budoucnost vypadat, že ona rozhodne, jaké budoucnosti se lidé dočkají.
C-433
Narodit se není nic snadného, na metodu nehledě, a Stav je obzvlášť krutá matka, bezkrevná a chladná, brutálně věcná. V prvních dnech života trpí C-433 nepomíjejícími bolestmi nejen pod tlustým černým strupem na místě, kam mu chapadlo zašroubovalo příčel, a v hrdle poškrábaném dýchací hadicí, které zle svědí a on se nemůže podrbat. Vytištěné kosti pálí v nerozhýbaných kloubech, extrudované svaly jsou namožené navzdory tomu, že žádnou námahu nepoznaly. Přes všechny bolesti ho nemilosrdný pragmatický zbytek nutí
k další výpravě na Led: když bude jenom trčet v plazidle a jíst, nezbude dost biomasy na další tělo, navíc musí zachránit naviják, který opustil zraněný C-432. Jestli se nestabilní hrana pukliny propadne a naviják vezme s sebou, C přijde o nejlepší metodu sestupu Dolů.
Ještě ne, pomyslí si C-433 a řekne to i nahlas: „Ještě ne.“
Teprve když slyší vlastní hlas, připadá si jako účastník konverzace, jeho myšlenky potřebují vyslovit, aby vystoupily z myšlenek zbytku, té druhé osoby složené z mnoha.
Nejsi první, kdo si to myslí, skuhrá zbytek, když se C-433 vrací do jídelny na další kydanec živné pasty, která chutná jako živná pasta a probouzí jen vzpomínky na živnou pastu.
Jeho svět je svět bez příměrů, všechno je samo sebou, jen o něco méně než dřív. Kdykoli se probudí v kajutě plné rozpadajících se dek, drápatýma rukama provede inventuru vlastního těla, které není úplně stejné jako tělo C-432 ani jako kterékoli předchozí vzešlé ze Stavu. Jen tři přední zuby mají sklovinu, o dva méně, než měl v ústech C-432, rohy má zakroucené blíž u hlavy, aby se schovalo, o kolik jsou kratší,