„Já tě nelituju,“ ujistil jsem ji. „Mám vztek. Ataky chuť toho parchanta zabít.“
Zasmála se aopřela si bradu oruku.
„Tím se nemá cenu trápit. Touhle dobou je už stejně nejspíš mrtvý. Kromě toho jsem se díky němu setkala stebou, můj pane.“
„Strašáku,“ opravil jsem ji podvědomě.
„Něco se ti nelíbí na tom, když ti říkám můj pane ?“
Vyslovila to takovým způsobem, že by ji kterýkoliv tribunál bez dalšího projednávání okamžitě odsoudil za sexuální obtěžování.
Přes veškeré mé protesty se mi hrudí rozlilo víc tepla než po požití kvalitní slivovice.
„Vpořádku. Jen mi to, prosím tě, nedělej vkrizové situaci apodobně.“
Lišácky se pousmála.
„Snad tě taková drobnost nemůže rozrušit, můj pane?“
„Už toho nech, jo?“
„Jistě.“
Zase ten úsměv. Ostentativně jím porušovala zákaz zbraní hromadného ničení amně to vůbec nevadilo. * * *
Sotva jsme vjeli do tábora, uvítal nás odulý lžipaša Pouto. Nedal jinak, než že nás pohostí. Tržišti se podle všeho dařilo lépe než kdy dřív. Jako občerstvení jsme totiž místo grilovaného hmyzu dostali poctivé steaky. Bulda do sebe napral hned dva apoté se nechal od Sylvie hladit po nacpaném bříšku. Možná se mi to jen zdálo, ale přísahal bych, že za těch pár dní docela vyrostl.
„Nevím, jak ti poděkovat,“ vykládal Pouto aoči mu zářily.
„Nejenže jsme díky tobě porazili Mogula, ale zbavil jsi nás iKmotřičky. Měl jsi vidět tu řež mezi následníky, která se rozpoutala po její smrti. Když už to vypadalo, že se to zvrhne vnefalšovanou občanskou válku, vstoupily do toho odbory, které založili inženýři. Jsou to pragmatici. Nevrtají do toho, co funguje, anestojí ozbytečné problémy. Vycházíme spolu jedna báseň.“
„Mám radost, že máte radost,“ řekl jsem nahlas. „Jde jen oto, jak dlouho vám vydrží.“
Světlo vočích se vytratilo.
„Takže jsi našel, co jsi hledal?“
„Ano ane. Našel jsem víc otázek než odpovědí. Dost možná se dá brzy do pohybu armáda, kterou nedokážete zastavit. Pokud svět neshoří vpekle. Zase.“
„Myslím, že už dost dobře vím, co jsi zač. Akdyž od tebe slyším něco takového, začínám se děsit.“
„Po právu,“ přikývl jsem.
„Co můžeme udělat?“ zeptal se střízlivě.
„Navazovat spojenectví, kde jen můžete. SÚstím, apředevším sAčeráky. Oni vědí, co se děje.“
„Aco budeš dělat ty?“
„Co budu moct, ale po svém.“
Odšpuntoval velkou lahev na stolku vedle křesla apořádně si přihnul.
„Chápu, jdeš po něčem velkém anechceš, aby se ti do toho někdo montoval. Nebudu vyzvídat.“
Uchechtl jsem se.
„Vy jste nestydatý lhář, pane Pouto. Ale především jste špion. Vyzvídání je náplní vaší práce. Ato martini byste si měl protřepat anemíchat.“
Pozvedl obočí alahev vnáznaku přípitku.
„Přesto ti radím, nezkoušej se do toho plést,“ varoval jsem ho znovu.
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Možná. Máte tu dobrého výrobce luků?“
* * *
Oněkom skutečně věděl. Nechal jsem si popsat cestu aodmítl jeho nabídku, že nás tam zavede. Nechtěl jsem zbytečně přitahovat pozornost.
Což mi poněkud kazil Bulda, který si pyšně vykračoval po mé levici. Tím jsme si vysloužili pozornosti ažaž, protože většina návštěvníků Tržiště nikdy neviděla kočku. Jen jedna stará žena se při jeho spatření pokřižovala avhrůze vydechla: „Drevokocúr!“
Navíc jsem cestou dostal hned několik nabídek na zobchodování Sylvie. Brala to sportovněji než já. Dotyčným naivům omlátila hlavy onejbližší tvrdý předmět. * * *
Výrobce luků měl stánek smalou dílnou avelkou střelnicí. Byl to podsaditý chlapík skůží opálenou do světle hněda. Spovislým černým knírem, až na copánek na temeni oholenou hlavou ašikmýma očima vypadal trochu jako zminulosti zatoulaný mongolský nájezdník. Nicméně nebyl navlečený do smrduté ovčí kožešiny, takže jsem to byl ochoten přejít.
Ještě než mi stihl začít nabízet výrobky, ozvalo se od vedlejšího prodejce to nejtemnější zavrčení, jaké jsem kdy slyšel. Na Buldu upírala pohled naježená bestie ovelikosti poníka. Jejím základem